Nikdy jsem nečetla romány, abych se vzdělala nebo obdivovala literární styl. Já se nořila do knížek, abych se dostala do jiného světa, převtělila se v hlavního hrdinu a prožívala jeho příběh, jako by byl můj.
Některé pasáže jsem proto četla pořád dokola a usínala s knihou pod polštářem. A tak jsem byla Jánošík, Vinnetou, Mauglí, dokonce i Ježíš Kristus. Byla jsem Staš z Pouští a pralesem, ale i d’Artagnan nebo Huckleberry Finn. A mohla bych pokračovat, protože oblíbených postav jsem měla nespočet.
Přesto je jedna, kterou mám ráda víc než ostatní. Je to Kalo Mitraš. Nejmladší syn cikánského krále z Cikánských pohádek Marie Voříškové. Jeho starší bratři se měli oženit s královskými dcerami, ale nikdo netušil, že jsou Cikáni. Jen nejmladší Kalo Mitraš je mohl prozradit, protože byl tmavší než oni. Proto ho hodili do lvince a doufali, že se o něho šelmy postarají.
Ale Kala Mitraše tam našla králova nejmladší dcera Vera a ukryla ho ve své komůrce. Když otec král zjistil, že jeho dcera spí s Cikánem, nechal je hodit i s postelí do řeky. Ale děti dopluly do zakleté země, kterou osvobodily a spolu v ní pak bok po boku panovaly. Kalo Mitraš odpustil svým bratrům, Vera svému otci. Spokojeně žili až do smrti a měli kupu tmavookých dětí. Proto mám asi ráda Romy. Díky Kalu Mitrašovi.
