Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

‚Já to dítě neměla mít.‘ Litovat mateřství patří mezi největší současná tabu

Česko

  6:00
PRAHA - I když si to možná mnohé ženy myslí, nikdy to neřeknou nahlas. Litovat mateřství patří mezi největší současná tabu. Kde se takový pocit v ženách bere? A proč se o něm nemluví?
Brečící batole (ilustrační foto)

Brečící batole (ilustrační foto) foto: Shutterstock

„Dobrý den, bohužel patřím mezi špatné matky. Mám dvě děti, pětiletého syna a tříletou dceru. A lituji toho, že jsem matka,“ píše mi 35letá žena. Pracuje v IT, žije ve vesničce o 250 obyvatelích ve středních Čechách a za prací dojíždí do Prahy. „Chci, aby se ostatní matky nebály o tom mluvit,“ říká pak do telefonu.

S rozhovorem souhlasí, má ale jednu podmínku: z článku ji nesmí být možné identifikovat, a tak jí budeme říkat Petra. „Bojím se, aby mi pak třeba nesebrali děti,“ říká s obavou v hlase – a zjevně si vůbec neuvědomuje paradoxnost svého výroku. Těžko by se hledal lepší anekdotický úvod k článku o ženách, které se zmítají mezi láskou ke svým dětem a lítostí nad tím, že je mají.

Mýtus mateřského štěstí

Pro matky bývá těžké přiznat i menší selhání – třeba, že jejich dítě si ještě v osmi letech cucá palec. Nebo, že to prostě nezvládají. Říct, že svého mateřství litujete, je něco jiného. Porušení největšího mateřského tabu. Žena se takovým výrokem dotýká jedné z posvátných krav naší kultury: mocného mýtu, který mateřství staví na odiv jako zázračný stav, jako pravou roli ženy, jež jí přinese štěstí a naplnění.

Udržování a posilování tohoto mýtu je samozřejmě v zájmu lidského rodu: je projevem jeho pudu sebezáchovy. Začneme-li se v něm, lidově řečeno, šťourat, budeme rodit ještě méně než teď. A už teď rodíme málo. Možná proto tento mýtus donedávna odolával – jako jeden z posledních.

Dokud před dvěma lety izraelská socioložka Orna Donathová neuveřejnila v Izraeli svou studii o ženách, které litují, že se staly matkami. Jmenuje se Regretting Motherhood: A Sociopolitical Analysis a autorka v ní vedla rozhovory s 23 matkami ve věku od 25 do 75 let. Jediným předpokladem výběru žen bylo, že na otázku „Kdybyste mohla vrátit čas, stala byste se znovu matkou – se vším, co dnes víte a se svými dnešními zkušenostmi?“ odpověděly jasným „Ne“.

DENÍK MATKY: Připrav děti, přepudruj se, směj se a mlč, přichází manžel

Musela vědět, co bude následovat: v Izraeli, kde je dostatečný počet dětí otázkou přežití státu, není radno předurčenost žen k mateřství zpochybňovat. Jenže Donathové to nestačilo a letos svou studii vydala i v Německu. Myslela si, že v liberálním státě, kde zdánlivě žádné tlaky na „dětnost“ žen nejsou, se dočká daleko vlídnějšího přijetí. Celých 40 procent tamních vysokoškolaček zůstává bezdětných – tak jakýpak společenský tlak? Jaképak tabu?

O to větší bylo její překvapení, když hashtag #regrettingmotherhood ovládl německý Twitter i klasická média. Jako by Donathová otevřela nějaká tajná zadní vrátka: od února, kdy svou knihu publikovala v německém překladu, se do médií a na sociální sítě řinou svědectví žen, které přiznávají, že k mateřství je přinutil tlak okolí či společnosti. Že jim nepřineslo to, co od něj očekávaly – a to, co už měly, jim vzalo.

Milé dítě, tvoje existence je pro mě neštěstím

Někteří komentátoři se práva žen na to, aby svobodně vyjádřily svoje negativní pocity z mateřství, zastávali, jiní, třeba Harald Martenstein z listu Die Zeit, litující matky prudce odsoudili. „Člověk přece nemůže druhému člověku zcela vážně říct:,Tvoje existence je pro mě neštěstím. Pro mě by bylo lepší, kdybys neexistoval. Ale miluju tě, jasně,‘“ naráží Martenstein na to, že většina zpovídaných matek skutečně tvrdí, že své děti milují.

Orna Donathová v tom rozpor nevidí. „Stejně jako může život a svět ženy uvrhnout do propasti smrt partnera, rozvod, bankrot, nezaměstnanost, nemoc nebo nehoda, může do ní vést i mateřství,“ píše a od společnosti žádá jediné: aby nekladla rovnítko mezi mateřství a štěstí a naplnění. A aby ženám nenaznačovala, že pokud se jako matky šťastné necítí, jsou vadné a mají hledat chybu samy v sobě. Teorie, že každá žena je k mateřství od přírody vybavena, a co nezařídí tikající biologické hodiny, tomu napomohou poporodní hormony, jsou podle Donathové sporné.

Netrvalo dlouho, a v Německu vznikl i první názorový průzkum na toto téma. V červenci si jej nechala zpracovat on-line agentura na výzkum trhu YouGov. A výsledek vyrazil dech i těm, kteří si problém připouštěli už dříve: téměř pětina z 1200 oslovených rodičů obou pohlaví udala, že kdyby se měli dnes rozhodovat znovu, děti by neměli (osm procent s tímto výrokem souhlasilo „naprosto“, dalších jedenáct procent „spíše“). Přitom stejně jako ženy, které oslovila Donathová, téměř všichni (až na tři procenta) tvrdili, že své děti milují.

Kouřila v těhotenství, plačící dítě neslyšela

Jak je to možné? Je možné milovat své dítě, a přesto říkat, že už bychom ho znovu nechtěli? Očividně ano.

„Samozřejmě,“ odpovídá na mou otázku, zda své děti miluje, již zmíněná Petra. „Kdybych se ale měla rozhodovat znovu, děti nemám nebo je mám o deset let později,“ přemýšlí nahlas. „Nebyli jsme s manželem zralí na to, abychom nesli odpovědnost ještě za někoho dalšího kromě sebe. Děti jsem nechtěla, mám ráda psy a raději bych si tehdy asi pořídila deset štěňat. Ale pak se mi nějak vzbouřily hormony a narodil se syn.“ Sama sebe popisuje jako „špatnou“, „sobeckou“ matku.

Důkaz? V těhotenství se prý nedokázala vzdát kouření, ačkoli věděla, že dítěti může ublížit a mateřský pud se nedostavil ani po porodu. V noci prý neslyšela, jak dítě pláče, manžel ji musel budit. V roce a půl ho dala do miniškolky, protože vydělávala víc než manžel a oběma takové uspořádání vyhovovalo. Kromě toho ji prý „nebavilo si s dítětem hrát a tvořit výtvarné projekty“.

Deník matky Veroniky Jonášové: Kvůli sloupku o očkování vyhrožovali mým dětem

Jenže: kterou matku skutečně upřímně baví posté stavět věž z kostek nebo hrát stále stejné pexeso? Koulet si po podlaze míčem s nadšeným batoletem? Kolika matkám naskakuje při slově „tvořeníčko“ husí kůže a matky, jež výtvarnými výtvory (aka tvořeníčkem) plní své Instagramy, jim připadají jako z jiné planety? „Jenže když tyhle věci neděláte, když jste jako já, že prostě jen zajišťujete základní životní funkce a zdraví dětí, jste pro okolí krkavčí matka,“ povzdychne si Petra.

„Nedokážu se obětovat“

Když jsme u zdraví, ptám se jí, jak by reagovala, kdyby jí lékaři sdělili, že jedno z jejích dětí má nevyléčitelnou chorobu.

„No to je jasné, že bych byla nešťastná,“ odpovídá jednoznačně Petra, jako by se divila, jak jí takovou otázku vůbec můžu položit. Když se jí ptám, proč si tedy připadá jako špatná matka, řekne: „Protože se nedokážu obětovat.“ „Nedokáže se obětovat“, ale po devatenácti měsících od porodu syna přivedla na svět ještě dceru. „Sama jsem byla jedináček a nechtěla jsem, aby moje dítě dopadlo stejně. Chtěla jsem, aby si mělo s kým hrát,“ vysvětluje.

Petra se ale dotkla jedné důležité věci: schopnosti sebeobětování. Je nutné? Každou chvíli přece vidíme nějakou tu vysmátou matku z magazínů na křídovém papíře, která tvrdí, že je možné skloubit dítě i kariéru, neztratit své staré já. Tak jak to s tím sebeobětováním je? A připadala by si Petra jako špatná matka, i kdyby žila třeba ve Francii, kde se děti dávají do jeslí ve třech měsících a matka pokračuje ve své profesi? (A kde je stabilně nejvyšší porodnost ze všech „západních“ evropských zemí?) Nebo ve Švédsku, kde se i o malé děti běžně starají muži?

Jak dosáhnout rovnováhy?

Jednoznačná odpověď – tak jako většinou, když jde o nejdůležitější věci v lidském životě – neexistuje. Faktem ale je, že Česko má jednu z nejdelších mateřských a rodičovských dovolených v Evropě a tlak na ženu je velký. Na jednu stranu jí vžitý úzus a často i okolí naznačuje, že by se měla alespoň tři roky plně věnovat dítěti, na druhou stranu je zejména mezi vysokoškolačkami rozšířený strach ze „zakrnění“, ze ztráty kontaktu s profesí, z bytí „jen mámou“.

Rodina vs. kariéra. Dobrá máma zůstává doma?

Kýžený stav je ona rovnováha mezi prací a soukromým životem, ale jak jí dosáhnout, když muži většinou ještě žijí v době kamenné a domácnost a povinnosti spojené s dětmi nechávají na ženě? Když jsme v emancipaci rozhodně řekly A, ale muži jaksi ještě neřekli své B? (Čest výjimkám.)

Výsledkem jsou ordinace psychologů plné hledaček svatého grálu rovnováhy, které mají pocit, že ať dělají, co dělají, v idealizované mateřské roli selhávají. Někdy až na hranu lítosti, že se do ní vůbec dostaly. Buď jsou pro okolí „moc matky“, nebo „málo matky“. Jak najít zlatý střed?

Mají pocit, že mateřství nezvládají. Jde o vzdělané ženy kolem 35 let

Oslovili jsme dvě psycholožky, které se problémům žen na mateřské věnují, a obě se shodly: každý týden se setkávají se třemi až čtyřmi maminkami, které mají pocit, že mateřskou roli nezvládají nebo si ji neužívají. Většinou se jedná o vzdělané ženy kolem 35 let, empatické a pečlivé mámy, jež toho o výchově spoustu přečetly, přesto mají pocit, že selhávají. Matky, které by chtěly vrátit čas a mateřství ze svého života smazat, jsou ale prý spíš výjimkou.

„Za dosavadní praxi jsem se setkala jen s jednou maminkou, která byla opravdu přesvědčená, že dítě neměla nikdy mít,“ říká pražská psycholožka Pavla Koucká. „Řekla mi to hned na úvod a bez emocí – byla o sobě přesvědčená, že je rozená vědkyně a opravdu litovala, že jí dítě a další okolnosti zamezily se vědě věnovat. Nicméně musím říct, že se o své dítě starala výborně a měla je ráda.“

Jinak se prý ale relativně často stává, že žena řekne něco v duchu věty „Já snad ty děti ani neměla mít!“ nebo „Často myslím na to, jaké by to bylo, kdybych je neměla“.

„Říkají to ale buď v nadsázce, nebo se slzami v očích. Takové výroky beru spíše jako volání o pomoc:,Pomozte mi, prosím, abych se ze svého dítěte mohla radovat,‘“ popisuje své zkušenosti psycholožka.

Orna Donathová by jí asi hned vyčetla, že problém svaluje na ženu, ale – ruku na srdce – není to výčitka pronesená z pozice bezdětné socioložky, která svůj terén přece jen zná pouze z doslechu? Nechme promluvit druhou maminku, která se mnou byla ochotná o tématu mluvit.

Zašít se v jeskyni a nebýt

Další žena, říkejme jí Jana (41), matka dvou dětí (11 a 9 let), své negativní pocity z mateřství nikdy s žádným psychologem nekonzultovala. „Je možné, že kdyby všechno bylo víc na mně, do mateřství bych nikdy nešla,“ říká.

Když se osamostatnila od rodičů, užívala si svobody. „Přišlo mi to jako zjevení – najednou jsem měla život, který jsem si určovala podle svých pravidel, potřeb a zájmů. A děti mi tuhle svobodu vzaly. Bylo to uspěchané a vlastně ani nevím, proč jsem do toho šla,“ vzpomíná na dobu před zhruba deseti lety, kdy se jí s rozestupem roku a půl narodily dvě děti: syn a dcera. V té době byla tato humanitně vzdělaná vysokoškolačka zapojená do dvou grantů pro mladé vědce do 35 let. V práci, kterou milovala, chtěla pokračovat i na mateřské, ale ouha: podmínky grantu matkám neumožňovaly ani rok odkladu.

„Kolegové chrlili jeden článek za druhým, věděla jsem, že musím taky. Byly dny, kdy jsem se plazila po čtyřech a neměla čas se ani osprchovat. Když konečně v deset večer skončil kolotoč s dětmi, sedala jsem k počítači a jela. Dlouhodobě se to nedalo vydržet. Synovi diagnostikovali Aspergerův syndrom, jeho výchova byla extrémně náročná a mně prostě došly baterky,“ popisuje svou tehdejší situaci.

K vyčerpání se přidaly konflikty s manželem, nepomohlo ani to, že bydlela v jiném městě než její matka a na děti byla často sama. „Tehdy jsem si přála, aby děti nebyly. Chtěla jsem se prostě zašít v nějaké jeskyni a nebýt. A byla jsem neustále šíleně unavená. Když byly děti u tchyně, spala jsem třeba šestnáct hodin v kuse.“

Svoje pocity se ale bála komukoli říct. „Děti jsou u nás posvátné a říct nějaké matce z pískoviště, že nejsem ráda, že je mám? Byla bych pro ni hyena,“ říká Jana. Svěřila se jediné, bezdětné kamarádce, u níž se nemusela bát odsouzení. Jenže svěřit se nestačilo. Bylo jasné, že se něco musí změnit. Vědeckou kariéru pověsila na hřebík spolu s náročným dojížděním do hlavního města. V oboru však pracuje dál, jako vedoucí kulturní organizace v jednom krajském městě.

Je jednou z těch, které svou krizi zpětně hodnotí pozitivně: „Dneska jsem za děti vděčná a šťastná. Přinutilo mě to přeházet si priority. Něčeho jsem se vzdala, něco jiného získala. Mám pocit, že ve své současné práci se můžu konečně volně nadechnout, mám čas na kontakt s lidmi i na sebe,“ konstatuje. Když se ptám, co by radila ženám v podobné situaci, dlouze přemýšlí: „Hrozně důležitá je schopnost říct si o pomoc. Zapojit partnera a pravidelně od dětí mizet: chodit na masáže, běhat, cokoli, co vás baví. Prostě mít svůj svět, oddělený od dětí. U nás jsou totiž holčičky odmala vedené k tomu, že dobro a pohodlí ostatních je jejich úkolem. Že jejich zájmy jdou až za zájmy muže a dětí. A to je hrozné zlo.“

Lázně pro matky

Kdyby žila v Německu, byla by Jana typickou adeptkou na ozdravný pobyt, který nejspíš na světě nemá obdoby: jmenuje se Mutter-Kind-Kur a jsou to vlastně lázně pro matky s dětmi. Jde o třítýdenní pobyt ve speciálním lázeňském zařízení pro matky s dětmi (nebo i bez nich), na nějž má každá matka dítěte do 18 let nárok jednou za čtyři roky. Hradí jej zdravotní pojišťovna. Doba strávená v lázních se neodečítá z dovolené a zaměstnavatel je povinen na ně matku uvolnit z práce. V Německu je těchto specializovaných zařízení zhruba 150, více než polovina z nich (76) za svou existenci vděčí manželce prvního spolkového prezidenta Elly Heuss-Knappové.

Ta už v roce 1950 založila nadaci s poněkud archaickým názvem Müttergenesungswerk – Nadace na podporu mateřského zdraví – a postupně začala budovat síť poboček, kam se zoufalé či vyčerpané matky mohou obrátit. Dnes je jich 1300 a ročně poradí 130 tisícům žen. S výchovou, financemi, rozvodem, zdravotními potížemi – zkrátka se vším, co ženy v mateřské roli může trápit. Padesát tisíc z nich jede každý rok do lázní. Zatímco matky chodí na psychoterapii, výchovné poradenství nebo si protahují bolavá záda na józe a u maséra, o děti se starají profesionální ošetřovatelky či chodí do místní školy.

Celých 87 procent klientek vykazuje příznaky syndromu vyhoření. A třetina žen, které ozdravnými pobyty projdou, uvádí, že na jejich stavu se podepsalo mimo jiné nízké uznání jejich práce s dětmi a v domácnosti.

Unavená? Vyčerpaná? Neklidná? Zapomínáte?

„V posledních desetiletích se toho hodně změnilo, ale klasické domácí práce jako praní, úklid, žehlení, nákupy, kontroly dětí u lékaře, pořádání dětských oslav a spousta dalšího jsou stále ještě záležitostí matek, přestože pracují stejně jako muži. Ženy toho v domácnosti pořád ještě dělají nesrovnatelně víc než muži a považuje se to za samozřejmé, zatímco muži jsou za domácí práce chváleni. U žen to vede k dlouhodobému stresu, což se může projevit psychickým nebo fyzickým onemocněním,“ vysvětluje důvody, které matky přivádějí do lázní, ředitelka nadace Anne Schillingová. Počet německých matek, jež by ozdravné lázně potřebovaly, odhaduje na více než dva miliony.

Dotazník, který matky před odjezdem vyplňují, obsahuje například následující otázky: „Jste často unavená? Vyčerpaná? Neklidná? Máte potíže se soustředěním? Zapomínáte?“ Schválně, kolik čtenářek tohoto magazínu, které jsou matkami, na ně neodpoví „Ano“? V Česku však podobné pobyty zatím neexistují. Tedy, ne oficiálně.

„Mám celkem pravidelnou zkušenost, že když matku se silným syndromem vyhoření nebo s depresí pošlu do krizového centra za psychiatrickou pomocí – k mé poradně jsou nejblíže Bohnice –, nikoliv výjimečně je jim nabídnut rovnou dočasný pobyt v léčebně, mimo jiné i proto, aby si odpočaly a daly se dohromady. Dobré to bývá i k tomu, že problém konečně nahlédne i manžel a širší rodina,“ akcentuje znovu roli partnera rodinná poradkyně Eva Labusová, která má ordinaci v Praze 8. Krizová centra jsou v každém větším městě – v hlavním městě dokonce dvě (druhým je Regionální institut akutních psychosociálních služeb, zkráceně RIAPS).

Projekt jménem mateřství

V něčem si však mateřskou větev asi podřezáváme samy. „Matkami se dnes často stávají ženy, které předtím deset patnáct let studovaly a rozvíjely kariéru. Když se jim něco nedařilo, nastudovaly si víc, věnovaly tomu večery a víkendy, radily se. A tento způsob života a řešení problémů se vepsal do struktury jejich osobnosti. Teoreticky sice vědí, že mateřství není soutěžní disciplína, ale nemohou si pomoci: jsou zvyklé podávat výkon, srovnávat se, snažit se být nejlepší,“ popisuje cestu k problémům Pavla Koucká. Jenže dítě není stroj ani pracovní projekt a jeho chování, vývoj a zdraví často nelze mít pod kontrolou. K výroku „Já na to nemám, já jsem nikdy neměla být matkou“ je pak už jen krůček.

Psycholožky shodně upozorňují také na odlišný způsob výchovy dětí oproti dřívějšku. „Zatímco dřív matky pracovaly většinou venku a v kolektivu, kde se děti zabavily navzájem, dnes se žena ocitá sama s dítětem mezi čtyřmi stěnami a dítě jí někdy doslova visí na noze. Na cokoli kromě dítěte a domácnosti jí často nezbývá energie. Jenže ona roky studovala, chce, potřebuje a snaží se realizovat i jinak. Večer přichází domů muž a diví se, že tam nachází vyčerpanou ženu, stín jejího dřívějšího já,“ říká Koucká.

„Přišli jsme o tolik příjemného“

„Docela často slýchám – a to jak od žen, tak od mužů – věty typu:,Nic už není jako dřív. Přišli jsme o tolik příjemného a bezstarostného. Netušili jsme, co rodičovství obnáší. Proč nás na to někdo předem neupozornil? A vrátí se vůbec ještě někdy ten starý život?‘ Inu, nevrátí. Péče o malé děti je náročná a rodiče v podstatě procházejí změnou osobní identity,“ dává problému jméno Eva Labusová. V tom však také vidí velké pozitivum syndromu rodičovského vyhoření. „Prostě jde o to, střízlivět z iluzí, přijmout realitu a také si nechat pomoci, odstoupit od dřívějších postojů, že člověk sám musí mít vše pod kontrolou a že vše musí být naprosto bezchybné a perfektní.“

Jistě existují matky, kterým podobná slova nepomohou. Které by skutečně chtěly vrátit čas. Je dobré si to připomínat a vyjít jim vstříc – třeba už tím, že je nebudeme odsuzovat za to, že dají dítě do jeslí nebo že péči o něj delegují z větší části na otce.

Mnohé maminky, které procházejí krizí v mateřství, se však podle zkušeností Evy Labusové posunou dál. „S tím, jak hledají příčinu krize a učí se zacházet s vlastními dětmi, se vlastně tak trochu vrací na počátek svého života. Děti nás konfrontují s tím, jak se kdysi utvářela naše osobnost a naše vztahové vazby, podle nichž dnes jednáme se sebou i s druhými. Často pak objevíme nezdravé stereotypy a díky dětem je můžeme opravit a léčit nejen svůj vztah s nimi, ale i sebe samotné,“ naznačuje cestu ven z lítosti Labusová. „Mnoho žen potřebuje na počátku mateřství krizí projít, aby vůbec pochopily, co je ve hře. Pak z nich bývají skvělé matky – až když dovolí, aby je dítě proměnilo.“

Autoři:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...