Spánek je dobrý, smrt je lepší, nejlepší je se nenarodit.“ Ve čtvrtek 11. února si britský módní návrhář Alexander McQueen - údajně v reakci na nedávnou smrt své matky - zvolil to lepší.
Jeho talent ze zjevil na počátku drsných devadesátých let jako petarda ze šampaňského. Byl znám pro svůj naprosto nediplomatický přístup k novinářům, a nejen k nim. Netajil se tím, že materiály pro svou první kolekci nakradl a zbytek financoval ze sociálních dávek. Se všemi bez rozdílu údajně hovořil jen slangem, slovy naprosto nevybíravými. Přesto se mu podařilo dobýt salon Givenchy a rozhýbat zkostnatělou pařížskou haute couture.
Z hlubin vstříc budoucímu Alexander McQueen byl muž, který se rozhodl kopat do pravidel. Mohl si to dovolit, neboť je perfektně ovládal, což potvrzuje jeho suverénní znalost historických střihů. Svůj rukopis založil na emocích, ve kterých se mísí odpor k tradičně pojímané kráse a krutost současného světa. Fauna a flora se stala zdrojem námětů pro přirozenost a současně nemilosrdnost jeho modelů. Přírodu pokládal za daleko inspirativnější něž historii. Jeho poslední předvedená kolekce pro jaro/léto 2010 byla poctou Darwinově evoluční teorii a současně pozvánkou do vodní Poseidonovy říše. Chaluhy, žábry, šupiny, medúza, mořský had, polobohyně vynořující se z hlubin, vlající duhový tyl, kovový třpyt. Boty jako satyrovo kopyto razantně kráčely vstříc budoucnosti ve světle kamer, které celou přehlídku snímaly na video přímo pro internet.
„Současný čas je tím příštím,“ prohlásil McQueen na dotaz, proč se rozhodl porušit doposud uznávanou zvyklost pořádat módní přehlídky jen pro pozvanou hrstku vyvolených. „Přehlídky jsou čím dál více o celebritách, které na ně zavítají, než o návrhářích a kolekci. Chci, aby moji tvorbu mohly zhlédnout miliony diváků a být při tom. Příští móda bude záležitostí médií,“ konstatoval muž, jehož tvorbu „cituje“ nejen řada konfekčních kolekcí, ale adorují ji i mnozí uznávaní umělci. Když móda vyšla z módy Alexander McQueen absolvoval na počátku devadesátých let slavnou londýnskou St. Martin School, kterou ve stejné době navštěvovali i další jeho později slavní vrstevníci - například John Galliano, Stella McCartneyová či Rifat Ozbek. Bylo to v době, kdy móda jaksi vyšla z módy a návrháři mohli prosazovat odlišné styly. Rozmlžil se rozdíl mezi kultem a kulturou a vzkvétal duchovní narcismus. Na výlety se chodilo s batůžky plnými holubiček nesmrtelnosti (hub lysohlávek) a s pilulkami extáze. Tělo se otevíralo novému hledání pomocí piercingu a tetování, které propagovaly i mnohé modelky mající ke kráskám z osmdesátých let už velmi daleko. Drogová závislost patřila k bontonu, romantické blouznění a pohanská drsnost souzněly s virtuální realitou a internetem, božské bytosti s mimozemšťany.
Do tohoto světa, kde hlavním cílem bylo šokovat, vstoupil McQueen se svými kolekcemi. Jedna z nich byla pojmenována Taxikář podle filmového thrilleru, v němž Robert De Niro hrál brutálního vraha. Stejně provokativní názvy měly i další kolekce: Znásilnění na vysočině, Holé zadky. Modely nesly stopy po pneumatikách, jak je nechal přejíždět autem, další vypadaly jako potřísněné krví. Luxusní podšívky pomaloval graffity, dokonale ušité společenské šaty rozsekal na cáry. Navození dojmu bezohledné surovosti dociloval skvělými stylistickými triky, kterými záměrně deformoval proporce těla. Bořit, ničit a znovu vytvářet.
Expresivní tvorbu tohoto návrháře umocňovaly extrémní fotografie Nicka Knigta uveřejňované v časopise i-D. Modelky z kolekce Panenka zpracoval Knigt do takových poloh, že nemohly zůstat bez povšimnutí. Krásná tvář dívky panenky s čelem propíchnutým zavíracím špendlíkem a mrtvolně zatlačeným okem, skutečná tvář mladé ženy s tělem figuríny, které z prsou vytéká mléko... Bizarní byla i jeho prezentace na výstavě Móda a umění v roce 1997 ve Florencii, kde ve spolupráci s věhlasným britským výtvarníkem Damienem Hirstem vytvořili instalaci Queenových modelů mezi živými ovcemi a kozami před renesančním belvedérem.
Óda na řeckou urnu McQueen byl jedním z prvních návrhářů, kteří se rozhodli vtáhnout do světa haute couture rebelské styly v oblékání spojené s muzikou, jako byl punk, glam či popelnicový styl grunge, a povýšit je na styl de luxe. Jeho debut u Givenchy byl směsicí poezie a punku. Kolekce nesla název Óda na řeckou urnu. Manekýnky bohyně měly ve vlasech začesány beraní rohy omotané ratolestmi, jedno rameno bílých šatů zůstávalo holé, druhé zdobilo peří, křídlo ptáka. Model silně připomínal šaty, které vytvořila francouzská surrealistická návrhářka Elsa Schiaparelli pro Marlen Dietrichovou. O dalších návrzích se šuškalo, že jsou přesnými replikami oblečení, které je možné zahlédnout na karnevalech transvestitů.
Ženy bohyně se zvířecími atributy vystupovaly i v jeho kolekci nazvané Džungle. Příroda byla pro něho nepostradatelným zdrojem inspirace. Nepřekvapuje tedy, že svou poslední přehlídku věnoval Charlesi Darwinovi u příležitosti dvoustého výročí jeho narození.
Jeho poslední kolekce potvrzuje, že chlapec, který získal praxi na známé londýnské módní ulici Saville Road, úspěšně vedl salon Givenchy a Gucci a výrazně se prezentoval pod svou vlastní značkou, se rozhodl objevit bájnou Atlantis. Byl zkušeným potápěčem a ponor do hlubin mu přinášel potřebné inspirace. Jeho sebevražda je možná pokusem o ještě hlubší ponor.
***
McQueen rád provokoval. Modelky z kolekce Panenka měly tělo figuríny, jíž z prsou vytéká mléko, a čelo propíchnuté špendlíkem.
