Jak by to vypadalo, kdyby město tolerovalo nadšení a nápad?

Už to bude pět let, co dvojice bývalých spolužáků z divadelní produkce na DAMU, David Kašpar a Jiří Sulženko, odešla z Divadla Archa, vyhrála konkurz na provozování Kulturního centra Zahrada a spoluzaložila festival o veřejném prostoru Street for Art na Jižním Městě. Za tu dobu se jejich aktivity utěšeně rozrůstají (provozují například Chodovskou tvrz).

Loni si v rámci festivalu poprvé vyzkoušeli spolupráci s Mjolk architekty z Liberce (výsledkem byla krásná Zóna Ideal), na kterou letos úspěšně navázali. Podařilo se jim společně upravit zanedbanou vertikální komunikační rampu na stanici metra Opatov, kterou nazvali Divadlo Šnek. K ní přistavěli z překližkových desek a kontejnerů multifunkční sál pro divadelní představení, koncerty a přednášky. Samozřejmě nechyběl bar.

Street for Art, Divadlo Šnek. Stačilo vymalovat a doplnit strukturou z překližek - a ze zanedbaného a zdlouhavého průchodu pro pěší se rázem stalo centrum kulturních aktivit

Mottem zásahu se stal nápis, který si ve spirále mohl přečíst každý návštěvník i náhodný kolemjdoucí: Kultura je tam, kde jsou lidé. Stanice metra Opatov je mimořádně frekventovanou křižovatkou s více než 30 000 uživateli denně, a tak umístění centra letošního festivalu právě sem bylo logické. Přijít na to ale musel architekt. „O přesném umístění divadla jsme v přípravném týmu diskutovali několik týdnů, možná měsíců,“ vzpomíná Jiří Sulženko. „Architektům ze studia Mjolk trvalo nalezení řešení přesně týden. Řekli nám: Pokud chcete dosáhnout největšího účinku, pak nejlepší místo je tohle. Tak jsme to udělali.“

Správně identifikovali prostorový potenciál spirály - a aby taky ne, podobně koncipované newyorské Guggenheimovo muzeum od Franka Lloyda Wrighta je trvalou součástí výuky dějin architektury. Oceňuji, že veškerý zásah proběhl naprosto legálně, i s povolením dopravního podniku, který své rozhodnutí podmínil souhlasem architekta původní stavby a autora urbanistické koncepce Opatova. Ani Michal Flašar, ani Jiří Lasovský neváhali a velmi ochotně souhlasili.

Výsledná realizace působí mimořádně a stejně působivý byl i průběh celé akce. Organizátoři se postupně poučují z chyb minulých ročníků a dosahují čím dál tím lepších výsledků. Jedním z dokladů je také sílící odezva nejen místních obyvatel. Byl jsem svědkem několika dojemných scén, kdy rezidenti Jižního Města děkovali organizátorům za skvělou práci.

Street for Art

Za krásný detail považuji rovněž cenu Zlatý průduch udělovanou osobnostem, které se pozitivně podílejí na kulturním rozvoji Prahy 11. Jak název napovídá, jedná se o malou sochu od Pavla Karouse inspirovanou výdechem z metra.

Instantní park na náplavce

Trojice pražských studentů Kateřina Vondrová, Cyril Pavlů (oba z Fakulty architektury ČVUT) a Marek Prokůpek (Arts Management na pražské VŠE) založila organizaci s názvem UrbanAct, která si klade za cíl „vzbudit aktivní zájem veřejnosti o město, ve kterém žijí, a zapojit ji do diskuse a do návrhu zlepšení veřejného prostoru“.

V průběhu letošního roku uspořádali několik přednášek na téma veřejného prostoru. Na první z nich pozvali také architekty Marii Davidovou a Krištofa Hanzlíka z ateliéru Coll-Coll. Ti se o pár měsíců později stali vedoucími několikadenního workshopu, jehož účastníci (převážně studenti pražské a liberecké architektury, ale i architekti ze slovenského studia Oximoron) výrazně transformovali místo v blízkosti železničního viaduktu u Vyšehradu. 

Festival reSITE.

V rámci festivalu reSite zrealizovali na náplavce na pražském Rašínově nábřeží krajinu z dřevěných přepravních palet. Každý se tu mohl zastavit, sednout si nebo lehnout a odpočívat, setkat se s někým, koho neznal, a promluvit si s ním. Zároveň se jim podařilo připojit nábřeží k samotné řece, a to pomocí dvou zásahů: mírně adrenalinovým posezením na křesle vykonzolovaném z nábřežní zdi, a především prostřednictvím plovoucího ostrova - voru z palet a PET lahví. Palety byly navíc doplněny další vrstvou materiálů, polštářů, houpacích sítí a květin.

Simultánně s workshopem UrbanAct probíhala na stejném místě akce občanského sdružení Letná sobě a architektonické kanceláře Raumlabor, kde si mohli zájemci pod jejich vedením sestavit pohodlné křeslo - trůn (The Throne) z devatenácti prkýnek o rozměrech 60 x 12 cm.

Všechny tyto akce považuji za mimořádně důležité, ukazují totiž, že více než dvacet let po revoluci dřímá v lidech obrovský tvůrčí potenciál, chuť něco vytvořit, zlepšovat prostředí, ve kterém žijí. Zmíněné zásahy byly provedeny s minimálním rozpočtem, zato s o to větším entuziasmem. Řada lidí věnovala svůj čas a úsilí veřejnému prostoru naprosto nezištně.

Přemýšlím, jak by asi vypadalo město, pokud by vedení města a městských částí podobným aktivitám neházelo klacky pod nohy, ale buď by je tolerovalo, nebo dokonce podporovalo. A nejde tu ani tak o podporu finanční, jako spíše o podporu při vyřizování nezbytných úředních formalit, které často dokážou zastavit nejlepší úmysly.

Na závěr si nemohu odpustit jednu poznámku k prostředí náplavky na pravém břehu Vltavy. Vede tudy cyklostezka, kterou kdosi naprosto nesmyslně umístil do středu snížené úrovně nábřeží - v podstatě jí nábřeží podélně rozseknul a chodci a cyklisti se tu velmi nebezpečně proplétají. Mohl by s tím někdo něco udělat?