Začne to akordy na otřískanou španělku a houslovou linkou rozježenou jako hejno sršáňů. Sláma tomu čouhá z bot a ještě je to na to hrdé. „Řekni mi song, který každý zná, a já se vsadím, že má značku Acuff-Rose,“ zpívá se tam v narážce na hudební vydavatelství, založené v roce 1942. Ani ne tříminutová dupárna z jejich desky Anodyne shrnuje, v čem byli Uncle Tupelo zásadní. Koncem 80. let vzešli z městečka v polích amerického Středozápadu a pomohli založit škatulku „alternativní country“. Vrátili tak jednu větev country tam, kam patří: do rybníku písniček o lidech, kterým se život vymkl z rukou, případně písniček pro lidi, kteří potřebují oporu, aby se život nevymkl z rukou jim. Z punku si vzali vášeň a žahavý primitivismus, z country příběhy, úctu k tradici a melodie klenuté napříč obrovským americkým nebem.
Anodyne - a píseň Acuff-Rose především - znamenalo nadějný posun od už tak novátorského spojení staré country a nového punkrocku, od něhož kapela začínala. Bohužel to byl i její konec. Časy se mění, vášeň taje a Wilco, pohrobci Uncle Tupelo, v pražské Arše zítra zahrají milý, lidský, konejšivý pop. Zestárnout se dá i hůř.
Uncle Tupelo: Acuff-Rose z alba Anodyne (1993)
