Jejich náměty jsou velmi rozmanité a medicíny se dotýkají jen okrajově. Většinou jde o mikropříběhy hrdinů, kteří čelí nějaké životní výzvě. Lékař si vyzkoušel různé vypravečské polohy, líčí zážitky destiletého kluka, kterého srazí auto, tatínka dvou malých dcer na psích závodech, ambiciózní manažerky, která se rozhodne běžet maraton, pochybující lékařky před náročnou operací i turisty bloudícího ve sněhové vánici v Himalájích.
LN: V rozhovoru pro Pátek LN letos na jaře jste vyprávěl, jak jste knížku povídek v podstatě vychrlil, že vás posedla takřka nutkavá potřeba psát. Jak dlouho to tvůrčí opojení trvalo a co jste při tvorbě samotné pociťoval?
Hezky jste to nazvala tvůrčím opojením. Ano, byla jistá vlna euforie, že mohu psát a dělá mi to radost. Trvalo to asi čtyři měsíce.
LN: Byl to svého druhu trans? Spisovatelé často líčí, že moment, kdy se ponoří do psaní a mohou se odstřihnout od reality, je pro ně příjemný až návykový – měl jste to podobně?
Souhlasím, myslel jsem na psaní téměř pořád a prožíval se svými smyšlenými hrdiny jejich příběhy. Dokonce jsem trochu zanedbával či spíše odkládal psaní svých odborných článků. Byla v tom silná emoce.
  |
LN: První povídka vznikla tak, že jste chtěl dceři vysvětlit něco, co se vám v hovoru nedařilo a literární forma vám připadala vhodnější. Oč vlastně šlo?
Šlo o cosi velmi osobního, co se mne kvůli byť už dospělému dítěti dotklo. Kdyby nešlo o ni, tak bych to přešel s mávnutím ruky – no co, zase nějaká další pomluva, kolik jich v životě bylo a kolik ještě bude? To patří k životu. Nicméně, když vám do té ošklivé části života zatáhne někdo i vaše dítě, pak je to spojeno s emocemi. Tak jsem sepsal povídku Litvínov, kde jsem se jí pokusil vysvětlit, že v životě se dějí určité věci, které jdou mimo vaší vůli i možnost ovlivnění, a lidská zášť může být v jistých chvílích nekonečná. Myslím, že to pochopila dobře a navíc byla ráda, že jsem pro ni napsal povídku. Stejně jako já nic takového nečekala.
LN: Prý jste to ťukal i o poradách do mobilu, jak kuriózními způsoby ty povídky ještě vznikaly?
Ano, jedna povídka, která v knize však nakonec není, vznikla na schůzi jistého vědeckého grémia. Asi chápete, že program nebyl zřejmě úplně atraktivní a schůze neměla velký spád, když jsem v tom čase napsal krátkou povídku dokonce i na mobilu. Na mobilu jsem psal i další povídku, když jsem byl na horách.
LN: Píšete o věcech, které jsou vám důvěrně známé, ale také se převtělujete do různých vypravěčů i třeba do ženské hrdinky. Jak vás bavilo tohle střídání perspektiv?
Bavilo mne to velmi. Po několika povídkách jsem začal na sobě provádět jisté experimenty a zkoušet, zda jsem schopen psát tak, jako kdyby to vyprávěl malý kluk, stará paní nebo jakýsi vypravěč, měnil jsem časové roviny a podobně. Bral jsem to jako zábavu a zároveň experiment sám se sebou. Trochu se to podobá vědě, tam také, když chcete něco zjistit, tak začnete experimentovat.
Josef Veselka (1965)
|
LN: První povídka je o kloučkovi, kterého srazilo auto a leží se zraněnou rukou a hlavou v nemocnici – jste to vy? Máte jizvu přes celou ruku? A víte dnes, kdo vás to tehdy operoval?
Ano, ten kluk jsem skutečně já a snažím se tam mluvit v krátkých, věcných vyjádřeních malého kluka z Vršovic. Na ruce mám dodnes dvacet pět stehů a ruku mi tehdy v Krči zachránil primář Holub a jeho tým. Bohužel už mezi námi není, stejně jako ta sympatická „mladá paní doktorka“, ze které se posléze stala paní docentka Hájková.
LN: Tuším i pravdivý základ povídky, kdy se vypravěč ztratí v Himalájích. Bloudil jste ve sněhové bouři a zažil tam vysokohorskou love story?
Žádnou love-story jsem v Nepálu neprožil, ale okolí Mt. Everestu jsem navštívil několikrát. Naposledy minulý měsíc. Rozmary tamějšího počasí jsem si už také užil, ale ztracen ve vánici jsem naštěstí nikdy nebyl. V té nadmořské výšce už by šlo o život. O tom ta povídka ale vlastně je.
LN: Jak se na vaše literární aktivity dívá rodina, žena a dcery? Byly vašimi prvními čtenářkami? A divily se, co vás to najednou popadlo?
Pár přátel a v některých případech i mé dcery rukopisy četli. Byli překvapeni stejně jako já.
LN: K psaní patří i tvůrčí krize a pochybnosti. Měl jste i momenty, kde jste si říkal, že to nikoho nebude zajímat a že budete radši nadále publikovat jen odborné texty v kardiologických periodikách?
Můj někdejší šéf, docent Honěk, říkával, že pouze hlupák o sobě nepochybuje. A já pochyboval pořád. Přátelé, kteří se stali mými čtenáři, mne však většinou povzbuzovali a uklidňovali mne, že se jim to líbí.
LN: Mnoho lékařů literárně tvoří, neuroložka Ivana Štětkářová vydává sbírky poesie, psychiatr Radkin Honzák bloguje, chirurg Jan Trachta napsal vynikající knížku vzpomínek z misí s Lékaři bez hranic. Je literatura dobrá forma relaxace od medicíny?
Intervenční kardiologie je těžký obor fyzickým i psychickým vypětím na sále. U mne se k tomu přičítá i vedení Kardiologické kliniky v Motole, což je spojeno s výukou, vědou a řízením pracoviště. Takže musím běhat a nyní i psát, protože potřebuji činnosti, při nichž hlava pracuje ve zcela jiném módu.
LN: Z klasiků to byli třeba Vladislav Vančura nebo Michail Bulgakov, A. P. Čechov, máte k nim blízko? Baví vás?
Všechny jmenované jsem četl v mládí. Vančura mne bavil a v mnoha případech i poučil. Se zájmem jsem přečetl i knihy současných českých lékařů Františka Koukolíka nebo Petra Bartůňka.
LN: Vyprávěl jste mi, že jste byl velký čtenář v dospívání. Co z té doby vás oslovilo tak, že si sílu literárního díla pamatujete dodnes?
To je složité. Každé životní období má své. Přešel jsem přes Maye, Vernea, Stevensona, Součka, ale také Čapka, Hrabal, Párala, Švejdu, Feuchtwangera a mnoho dalších. Zamýšlím-li se nad tím, čím pro mne ty roky s knížkami byly důležité, pak je to zřejmě základní životní orientace. Myslím, že knihy vás vychovávají stejně jako rodiče, sourozenci, učitelé nebo trenéři při sportu. Navíc vám v mládí přináší mnoho cenných zkušeností. Problém je v tom, že při jejich nedostatku si myslíte, že jde o fikci a teprve jak plyne čas, tak zjistíte, že si spisovatelé tak moc nevymýšlí, ale spíše opisují od reálného života.
LN: Píšete dál? Nebo cítíte, že jste řekl, co jste potřeboval?
Ano, v šuplíku teď mám asi dvacet dalších povídek. Oproti těm zařazeným do knížky jsou zpravidla kratší a tematicky velmi rozličné.
LN: Vaše knížka se jmenuje Překroč ten stín! Říkal jste si, že se vám něco takového povedlo, když jste držel knížku poprvé v ruce?
Říkal. Ať už ta kniha bude přijata jakkoliv, pro mne je to úspěch a splnění malého snu. Doufám však, že je to jen začátek, a na plnění těch velkých snad také ještě dojde.
