Tehdy jedna banka měla za následek úpadek dalších protistran: bank, kterým se znehodnotily pohledávky, průmyslových podniků, které přišly o úvěrové linky, a nakonec i fyzických osob, které přišly o vklady. A tak dále. Rozjela se spirála, která skončila propadem americké ekonomiky o 26 procent, miliony nezaměstnaných a explozí bídy.
Prosinci 1930 mohlo odpovídat září 2008. Tentokrát se ale tento pekelný kolotoč podařilo zastavit v hodině dvanácté. Ekonomové i hospodářský systém byli tentokrát přece jen lépe poučeni. V čem? Existuje několik faktorů, které zabránily nejhoršímu. Zaprvé v roce 1930 byl posvátnou krávou zlatý standard neboli slib, že jeden dolar odpovídá určitému množství fyzického zlata. Tento slib byl sice stejně falešný, ale lpění na fixním kurzu zabránilo účinnému řešení situace. V roce 2008 nebraly vlády ani centrální banky na měnové kurzy zřetel – a udělaly správně.
Udělaly správně, protože si tak uvolnily ruce pro záchranu systému. To byl druhý významný rozdíl. Veřejnost má sklon odsuzovat obrovské náklady, jaké si vyžádaly záchranné balíky pro banky. Veřejnost může být ujištěna, že ani jeden soudný ekonom z nich není nadšen – ovšem ve srovnání s pádem systému jde stále o dobrý obchod.
V roce 1930 chtěla americká vláda ušetřit pár milionů – a následovala krize, která stála desítky miliard. Navzdory veškeré oprávněné kritice vůči hospodaření bank americká vláda (stejně jako vlády většiny západních zemí) udělala dobře, že zabránila nejhoršímu. Nedělat nic by bylo nesrovnatelně dražší.
Třetím rozdílem oproti roku 1930 byla existence povinného pojištění vkladů. Díky němu neměli klienti tendenci shromažďovat se před bankovními pobočkami a chvatně vybírat veškeré vklady. Run položí každou banku, i zdravou – a povinné pojištění vkladů je nejlepší prevencí vůči nim. Je ironické, že prezident F. D. Roosevelt původně proti tomuto opatření protestoval, protože je považoval za příliš „socialistické“. Tehdy se mělo za to, že klient je svým výběrem banky odpovědný za osud svých úspor. Kdo si vybere špatnou banku, nechť pyká.
Teoreticky to zní dobře; v praxi ovšem téměř žádný klient nebude analyzovat účetní výkazy banky, kam hodlá vložit peníze. (I kdyby tak učinil, výkazy mohou být zastaralé.) Povinné pojištění vkladů, zvláště pokud funguje na bázi komerčního pojištění, je významným stabilizačním prvkem finančního systému.
Co by následovalo, kdyby svět na podzim roku 2008 fungoval na bázi pevných kurzů, vlády a centrální banky by nezasáhly a komerční banky by neměly pojištěné vklady? Destruktivní efekt pevných kurzů si v praxi vyzkoušely pobaltské státy. Estonsko, Litva a nejvíce Lotyšsko chtěly být hodně evropské, a proto zafixovaly své měny na euro. Pevný kurz vůči euru měl stejně zhoubný vliv jako pevný kurz argentinského pesa vůči dolaru v roce 2001 anebo fixace asijských měn, která skončila finanční krizí v roce 1997. Lotyšská ekonomika se propadá o nějakých 17 procent, Litva a Estonsko jsou na tom jen o něco lépe. Efekt byl srovnatelný s „velkou depresí“.
Demonstrace toho, co se stane bez zásahu, poskytl pád Lehman Brothers: vláda chtěla ušetřit a namísto toho záchranu systému neúměrně prodražila. Když hoří, je špatný čas pro šetření vodou.
A konečně efekt nedostatečného pojištění vkladů předvedl pád britské banky Northern Rock. Koncem druhého týdne září 2007 se před pobočkami Northern Rock objevily davy vkladatelů žádajících své peníze. Banka se stala první obětí klasického bankovního „runu“ v Británii od období přelomu let 1973 a 1974. Vklady u Northern Rock sice byly pojištěny, ale v plném rozsahu jen do částky 2000 liber.
Přijde další extrémní zkušenost V září 2008 tedy finanční svět stál doslova na pokraji propasti. Kdyby se události vyvíjely jinak, světová i česká ekonomika by dnes byly v nesrovnatelně horším stavu. České maloobchodní tržby by neklesaly meziročně o 3,1 procenta, ale možná o třicet procent. Naštěstí po extrémních zkušenostech ze 30. let ekonomové nainstalovali před propast alespoň zábradlí.
Následující roky ale přinesou jinou extrémní zkušenost: gigantický státní dluh nashromážděný západními sociálními státy za poslední půlstoletí. Snese téměř srovnání s výší zadlužení po druhé světové válce. Ekonomy ještě čeká pořádný oříšek.
***
Kdyby se události vyvíjely jinak, české maloobchodní tržby by neklesaly meziročně o 3,1 procenta, ale možná o 30 procent
O autorovi| PAVEL KOHOUT ředitel pro strategii, Partners
