VNHL prý mají takovou zábavičku. Kdo při tréninku nájezdů nedá gól, musí svléknout něco ze své výstroje. Ve výsledku někteří hokejisté jezdí nazí. Legrační představa. Vzpomínám, jak kamarád přinesl do školy nudistický časopis, psal se rok 1963, tedy nic obvyklého. Byly v něm naháčské rodinky na lyžích. Následující příhoda mi s odstupem času přišla velmi legrační. Zaklonil jsem se v lavici trošku dozadu, abych na to viděl pod lavicí, když vtom něco bouchlo do lavice, že jsem z toho měl málem psotník. Byl to kus stropu, který odpadl a spadl mi přímo na lavici. Tak mě naháči na lyžích vlastně zachránili před rozbitou hlavou.
Někdy mívám sen, tedy teď už nějakou dobu ne, že jsem nahý mezi oblečenými. Zprvu mi to připadá normální, leč po chvíli se ten pocit změní ve velmi nepříjemný, jenomže nemám co na sebe a nemám se kde skrýt. Zatraceně nepříjemná situace a ještě nepříjemnější pocit. Nevím, kolika lidem se zdají takové blbosti, myslím ale, že psycholog by mně řekl určitě něco méně příjemného. Kdysi, v adolescenci, jsme se pokoušeli hrát onu známou hru flaška. To , že jsme se pokoušeli, neznamená, že jsme úspěšně dohráli. Výsledek byl takový, že se nikdo nesvlékl, jenom spolužák se vyzvracel z okna, pozvracel římsu bytu pod námi, kde se sousedům později narodil Viktor Kožený, a ještě pozvracel plukovníka z baráku, který přicházel domů. Přiběhla na nás jeho žena, která potom šířila pověsti, že od našeho bytu jezdily dívky nahé po zábradlí. Zkuste jet holou kůží po dřevě. Nemožné. Navíc jsem tenkrát pochopil, že z cizího krev neteče... A na zvracení máme doma WC.
O autorovi| Richard Tesařík hudebník a herec
