Bylo by zajímavé zdokumentovat, kolikrát se v souvislosti s industriálním dědictvím objevuje sousloví „boj za záchranu“. Jako by probíhala guerilla, v níž na jedné straně stojí altruisté, kteří si uvědomují význam tohoto dědictví, a na straně druhé skupiny lidí, jejichž motivace jsou vedeny snahou po jednoduchém a rychlém zisku. Rekonstrukce odmítají, protože pro ně znamenají na této cestě zdržení, nemilé komplikace.
Developerům a investorům také nezřídka jdou na ruku úřady na všech stupních, ministerstvo kultury, které může vyhlásit stavbu za památkový objekt, je liknavé, obce jakbysmet, ne-li hůř. Čili druhá skupina má v ruce víc trumfů a především pro ni hraje čas, čím déle taková památka chátrá, tím větší je šance, že bude zbavena své často i pofidérní ochrany a definitivně zničena. Co jsme si zbořili a co už naštěstí nezboříme Příkladů takových přístupů najdeme na každém rohu dvanáct do tuctu, naposledy takový bezprecedentní postup uplatnila radnice Roudnice nad Labem, když dala strhnout část městského pivovaru z roku 1674, a přitom tuto monumentální a technicky náročnou stavbu projektoval slavný italský architekt Antonio Porta, který byl ve službách roudnických Lobkoviců. Kauza není pochopitelně jednoduchá, bez viny jistě nebude ani soukromý majitel objektu, dlící v zahraničí, ale stržení jedné části je postup, který jednoznačně otevírá cestu k definitivní demolici, a město se tím ani netají. A navíc situace, kdy chátrající stav nikdo neřeší a město a majitel svalují vinu jeden na druhého, je u nás zcela běžná.
Havarijní stav památky, jak známo, nespadne z nebe a je smutné, že za dvacet let od roku 1989 se zdevastovaly a zbořily desítky industriálních památek. O tom také pojednávala loňská výstava Co jsme si zbořili, která byla součástí bienále Industriální stopy. Přes sto třicet zničených objektů za toto období je tristní seznam, a zdaleka ne konečný. Nejhorším momentem v tomto procesu pak bývá zjištění, co památku nahradilo. Nezřídka se takové seznámení s nástupnickým, zpravidla uniformním a předimenzovaným developerským projektem podobá ráně na solár, při níž mimovolně vytrysknou slzy.
I proto je v nové publikaci nejpříjemnější číst poslední oddíl, který popisuje úspěšné záchranné projekty z celé republiky. Často jde o iniciativy tvrdohlavců, kteří se nevzdávají, jsou ochotní věnovat čas, energii i vlastní peníze, přičemž výsledek není vždy jistý. Najdeme tu například příběh sklářské huti František v Sázavě. Ta je mimo jiné spojená s půvabnou knížkou Paměti babičky Kavalírové, v nichž manželka Františka Kavalíra Antonie popsala počátky této první sklářské hutě v regionu. O to, aby se huť zachránila, se postaral Josef Viewegh, někdejší zaměstnanec a starosta Sázavy - založil nadaci na její odkoupení a vložil do ní půl milionu korun. To nestačilo, ale nadace obdržela další finanční a movité dary a momentálně se v odkoupené huti připravuje zřízení Národního centra sklářské kultury. Další vydařenou iniciativou je záchrana dvou železničních lokálních tratí na Jindřichohradecku, které se staly vítanou turistickou atrakcí. Od zkázy se podařilo uchránit i budovu nádraží v Ústí nad Orlicí z roku 1874. Občanské sdružení Nádraží nedáme! o ni bojovalo s městem pět let a petici nakonec podepsalo přes sedmnáct tisíc lidí.
Odvrátit zkázu na poslední chvíli Asi by stálo za úvahu, proč právě snaha zachránit technické památky je spojená s emancipací občanské společnosti, ale jak se ukazuje, je to často jediná cesta. Občanská sdružení vyvíjejí soustředěný tlak a dokážou prorazit tam, kde už se všechno jeví zabetonované bez sebemenší skulinky, nebo na poslední chvíli odvrátit zkázu. To je třeba případ sdružení, které usiluje o zachování architektonicky cenného areálu pivovaru v Buštěhradu a loni v listopadu na poslední chvíli zabránilo jeho demolici. Osud pivovaru je nadále nejistý, ale to nejhorší se odsunulo. Jedním z nejatraktivnějších projektů, o který se stará občanská iniciativa, je i revitalizace pražské potrubní pošty z roku 1887. Unikátní památka měří pět kilometrů a fungovala ještě v 90. letech, povodně v roce 2002 její provoz prozatímně ukončily. Plánuje se, že po opravě se pošta představí veřejnosti.
Ve sborníku z výstavy najdeme i texty odkazující ke zkušenostem v zahraničí. I zde je ve vztahu k technickému dědictví zřetelné naše zpoždění za světem, nejen co se týče špatně fungující legislativy, ale také obecného vnímání průmyslových památek. Vždyť v Anglii vznikl jeden z největších areálů tohoto typu, Ironbridge Gorge Museum Trust, už v roce 1967. Je nezastupitelným svědectvím o průmyslové revoluci a dnes spravuje třicet šest památek na šesti čtverečních kilometrech a provozuje deset muzeí. U nás se v posledních pěti sedmi letech rapidně zvýšil zájem i odpovědnost společnosti. Bohužel dvě třetiny obyvatel si stejně myslí, že nejlepší je každou továrnu bez provozu zbourat, a nikoho nezajímá, je-li náhodou perlou architektury. Až se změní myšlení lidí, bude každý odstřel technické památky politickým hazardem, který si každý rozmyslí.
