Červenou barvou si znamená, že má dát pozor na intonaci, modrá zvýrazňuje nádechy, zelená signalizuje dej pozor na výslovnost a černá upozorňuje, že to je to podstatné, o čem se zpívá. Hana Hegerová si i po desítkách let úspěšné kariéry takto poctivě chystá noty svých písniček. Alespoň v dokumentu, který zachytil přípravu a natáčení jejího posledního CD, to ukazuje. V limitované edici vychází komplet CD a DVD v režii Tomáše Hodana Mlýnské kolo Hany Hegerové.
„To je trápení, to je to, že neumím zpívat,“ říká stará dáma, která si na nezájem publika a kritiky nemůže stěžovat. Skeptickými poznámkami na adresu svého zpívání koření každou chvilku práci ve studiu. „Já skutečně nejsem tak talentovaná, jak si lidi myslí, já se strašně natrápím s každou novou písničkou,“ komentuje své snažení. Přitom se až dojemně odevzdává do rukou svého hudebního guru, klavíristy a producenta Petra Maláska. Roztomile se ptá, kdy má nastoupit a odpověď: „jak jste zvyklá,“ ji uklidní: „To znamená, že nastoupím, jak chci.“ Malásek, který jí už léta pomáhá s výběrem repertoáru, koncepcí vystoupení a samozřejmě ji také doprovází na klavír, Hanu Hegerovou nazývá „naší paní“ a stará se o ni přepečlivě. „Nemá moc ráda ani sebe, ani to svoje zpívání, ale má ráda ta divadla,“ vysvětluje, proč příprava desky trvala poměrně dlouho. Zatímco na pódiu jsou s prvním potleskem všechny bolesti těla zapomenuty, do studia ji nic netáhlo. Ale když už se odhodlala, všichni se snaží, aby jí při natáčení bylo dobře. Sama vysvětluje důvod, proč se do té pro ni fyzicky i psychicky náročné práce nakonec pustila: texty ležely v jejím šupleti mnoho let a ona oceňuje, že všichni autoři byli trpěliví, nenaléhali na ni, nedali je jiným zpěvákům.
O tom, jak po třinácti letech od chvíle, kdy napsal český text k Moustakiho písni La dame brune (Stará píseň), nebylo lehké najít tu správnou míru pro současnou nahrávku, na níž se s Hanou Hegerovou podílí, vypráví Jaromír Nohavica. „Bylo těžké hledat ani ne tak slova nebo rýmy, ale spíš jak to udělat, aby mohl zpívat muž s paní Hanou. Dlouho jsem při textování hledal postoj těch dvou lidí - on je básník, naivní trubadúr, zpívá, jak je ten svět krásný, a ona to zpovzdálí sleduje svým smutným, skeptickým způsobem...“ Druhým mimořádným „kouskem“ na DVD je film Jakuba Koháka Kde lampy bloudí. Vznikl v roce 2006 a je jakousi poetickou mystifikací, v níž Hana Hegerová v roli výpravčí na fiktivním zapomenutém nádraží vede svůj „dvojí život“ - vlaky, koleje, vedoucí kamsi do dálky na straně jedné, tajemné podzemí, v němž „poletují“ melodie a potkávají se známé tváře v převlecích, na straně druhé. „Uživit se muzikou, to nikdy nebylo jen tak, každý měl svou profesi,“ poznamenává zpěvačka v nádražáckém... A na jiném místě konstatuje: „Nejsem zpěvačka, to jen tak nějak vyšlo.“
