Jistě, v televizním zpravodajství ze zahrady evangelikálského kazatele ve Springfieldu to vypadá snadno, stejně jako v archivních německých filmech. Jenže celá věc je mnohem složitější, než se na pohled zdá.
Typickou chybou začátečníka je, že na zapálení a udržení ohně vyplýtvá spoustu benzinu, a přesto mu kniha jen ohoří. Jistý Brian Palmer, praktický rádce on-line magazínu Slate, proto doporučuje knihu před zapálením otevřít, listy podélně ohnout, jako byste chtěli napodobit kudrlinky, a okraje listů zasunout do vazby. Takto upravenou publikaci pak pálíme „nastojato“, ve vertikální poloze.
Ovšem i přesto se může stát, že nám celá pořádně neshoří. Je to způsobeno tím, tvrdí pan Palmer, že se žár z ohně soustřední do nitra svazku, a tak její okraje a vazba ani nedosáhnou teploty, která je nutná ke vznícení. Mimochodem, tahle teplota se prý různí podle situace a složení papíru i vazby, takže na Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita se nedá spolehnout. Navíc se na obalu knihy vytvoří vrstvička popela, která účinkuje jako tepelný izolant, čímž se teplota nezbytná ke vznícení ještě zvýší. Nestačí tedy knihu zapálit, je ji třeba obklopit dostatečným žárem. Ten získáme například tím, že hořící knihu obklopíme dalšími hořícími knihami. Proto se doporučuje pálit knihy hromadně, ideálně po stovkách. Ovšem na to je potřeba se dobře připravit.
Nejprve si zajistíme dostatek podpalovacího materiálu. Stačí pečlivě roztrhat několik svazků, vytrhané stránky zmuchlat a vytvořit z nich hromádku, kterou důkladně pokropíme benzinem a okolo ní naskládáme nastojato otevřené knihy. Dbáme na to, aby byly blízko u sebe, ale zase ne příliš blízko, aby mezi nimi mohl cirkulovat vzduch. Když se takové dílo podaří a vatra se pořádně rozhoří, můžete do ní házet další knihy bez obav jako dřevěná polena – těm je kniha z hlediska hořlavosti ostatně dost podobná. Je to špalek celulózy, který hoří relativně pomalu, ale může se pochlubit slušnou výhřevností, jak by asi potvrdil sovětský literát Ilja Erenburg, jehož rodiče prý, když byl ještě velmi mladý, museli během jakési obzvlášť kruté zimy topit knihami. Možná ho to potom posilovalo v literární činnosti – věděl, že výsledky jeho práce mají praktické využití, i když neuspějí u kritiky ani čtenářů. Pro nás to znamená, že i v relativně chladné Evropě můžeme pálit knihy po celý rok: okolo ohně se udělá příjemné teplo, a když si u toho ještě od plic zazpíváme nebo budeme provolávat hesla, rozhodně se nemusíme bát prochladnutí. Nicméně odborníci doporučují držet se stranou kouře. Papír v knihách bývá vybělen chlorem a při hoření se z něj uvolňují škodlivé dioxiny. Nicméně příležitostnému, svátečnímu paliči knih prý žádné větší zdravotní riziko nehrozí.
Takže: do toho – než trh ovládnou moderní audioknihy nebo e-knihy.
