Kořeny vyprávění, které pěstuje Šabach, tkví na jedné straně v lidské touze chvíli druhého poslouchat - a na straně druhé v potřebě někoho vyprávěním zaujmout. Ze zkušenosti víme, že když je takové vyprávění aspoň trochu vtipné, snesitelně poučné, vypointované a nevleče se, jsme za takové chvíle rádi. U Šabacha proto záleží na empirii, tedy jaksi na sběru materiálu a na tom, jak si ho „připraví“, jakou rybu vyloví.
Ty povídky jsou třeba o tom, jak se adolescent mylně domnívá, že ho miluje nedostupná dívka, která ho pozve k sobě domů, ale jen kvůli tomu, aby ukázala rodičům, že se nemusí ničeho obávat a mohou ji pustit ven - kde ji čeká pravý frajer na motorce a v bundě křiváku, na kterého smutný vypravěč holt nemá. Přitom to onen vypravěč vypráví již jako dospělý, někdo jako Šabach, který ví, že je nutné co nejvíce zesílit komický a sebezesměšňující prvek. Takže banální, raně milostný příběh je tu orámován přípravou dětského divadelního představení, v němž vypravěč hraje zajíce v kostýmu „s jedním uchem naveselo“, což je také název povídky a celé knihy.
Podobné je to s povídkou Pláč velikého Konga, v níž je vypravěč asi stejného věku jako v té první nečekaně sveden dívkou z cirkusu. Což je ovšem lest, jež jej má přinutit, aby při večerním představení postál jako živý terč jejímu otci, vrhači nožů. Vypravěč žalostně selže, na večerní představení nepřijde, za což je pak onou cirkusačkou odvržen, čímž poprvé okusí hořkost citů milostných.
Spolehlivým rezervoárem kulis Šabachových delších (Šakalí léta, Občanský průkaz) i kratších próz jsou vzpomínky na to, jak to bylo „tenkrát na Východě“, konkrétně na pražské periferii někdy v těch šedesátých letech, jež Šabach (ročník 1951) dobře pamatuje, ba je to čas v něm nejhlouběji zarytý. Povídka Život za persiko může připomenout Hrabala z klasických povídek z okruhu Automatu Svět, ovšem Hrabala značně redukovaného a depoetizovaného, v němž zbyly jen příslušné rekvizity: opilci, jarmareční střelnice, sklady a kvelby... A v protikladu této Praze neprivilegovaných lidí se objevuje postava režimní svaté, Gusty Fučíkové, která se dostaví vybírat koberce právě do obchodu, kde pracuje prvotní mánička Tomáš. Ten jí, když si národní vdova nemůže vybrat, doporučí, nechť se poradí s manželem. Načež následuje záchvat. Tato historka na povídku nestačí, je k ní tedy poněkud nakypřeno ono „hrabalovské pábení“ hrubšího vydání.
To je ale pořád lepší, než když Šabach zkouší literárně vylézt nad svoji obvyklou hladinku: zde nepovedený horor a la magický realismus Student okouzlený Márquezem, což je povídka o vášni jedné uklízečky na Akademii pro syrová játra a udiveném studentovi, který ji při tom načapá. Povídka Miserere je Šabachovým pokusem o transpozici „rebelství“ let šedesátých do současnosti, jež je realizováno na kontrastu mezi mladým anarchistou, jehož střeva se vzbouří právě během akce přepadení McDonaldu, takže rebelii prosedí na toaletě, a konformním otcem, který si tam právě zajde na „hambáče“, přičemž nejvíce to odnese právě on. Pěkná je povídka Vánoce doktora Hrdličky, jakási nerudovskopeckovská romance malostranská o tom, jak byl starý, osamělý muž nečekaně obdarován v Nerudovce cestou od Černého vola prchajícím disidentem, jenž mu do náruče vtiskl tašku se samizdaty, možná s nějakou peticí.
Pak zbývají čtyři povídky, které jsem četl s rozpaky, protože se zde Šabach ocitá poněkud na mělčině námětové, což řeší tím, že beletrizuje zážitky z dovolené a cest. Patrné je, že jezdí rád do Norska na ryby a že je to zázrak, když dva lidé, muž a žena, se snesou vedle sebe. V povídce Lonely Planet hrdina už jen putuje po irské divočině, kde se k němu přidá pes, s nímž medituje nad rozmanitostí zvířecích zvuků. Když přespí v hostelu, udiví osazenstvo schopností zkrotit chrápání mladého ryšavce umným mlaskáním. Inu trochu málo na osamělou planetu.
Petr Šabach: S jedním uchem naveselo
Vydal Listen a Paseka, 158 stran
