Jsem matka dvacetiměsíčního syna Antonína. Ještě nedávno by mě ani nenapadlo, že budu řešit něco tak banálního jako dětské pískoviště. Prostě se budu koukat, jak si Toníček hraje, dávat na něj pozor a občas ho honit po hřišti se lžičkou přesnídávky, tak jak je bohužel zvyklý i doma. Jenže když na hřišti trávíte celá odpoledne skoro každý den, začnete si všímat věcí, které se v tomto zvláštním mikrosvětě odehrávají.
Jste nuceny (budu mluvit k ženám, protože muž na pískovišti je pořád ještě přírodním úkazem) reagovat na situace, které se nedají přirovnat k ničemu, co jste zažily doposud. Testujete svou schopnost obstát v prostředí, kde platí zvláštní pravidla, jimž nerozumíte a vlastně na ně ani nechcete přistoupit. Snažíte se, abyste z tohoto umělého prostředí, kde jsou nuceny trávit společně čas ženy, které by se jinak nikdy nepotkaly, vyvázly se ctí.
Téma na diplomku Studenti sociologie by se mohli na dětské hřiště chodit koukat, jak se sociální skupina (neboli útvar lidí, které spojují vzájemná očekávání, společné normy a společně vykonávaná činnost) chová v praxi. Jak se tu neomylně vytvářejí skupinky ve skupině podle ekonomické situace rodiny. Mámy s kočárky za dvacet tisíc a ty s rozhrkanými vehikly z bazaru. Můj osobní status je poněkud matoucí – máme sice vozítko celebrit Buga Boo, ale jen díky tomu, že tchán kdysi neprozřetelně prohlásil, že nám kočárek zaplatí (suma trojnásobně předčila jeho očekávání, ale couvnout už se nedalo). Toník nicméně chodí v oblečení po dětech mé sestry, několik jeho svetrů jsem dokonce před 28 lety nosila já sama. Zařadit se je těžké. Zařadit mě je možná ještě těžší.
Za zmínku stojí názor jedné mé známé, která nějakou dobu žila s bohatým manželem v Americe a „nikam jinam než na Letnou by v Praze s dítětem na hřiště nešla“. A to i přesto, že tam musí jezdit přes půl Prahy. Jenom tam se totiž podle ní scházejí lidé jejího sociálního postavení. Cizinky. Vysokoškolačky. Něco na tom bude. Dost často je tam slyšet angličtinu, němčinu i ruštinu. Některé děti ovládají dva a více jazyků.
Konformita je přizpůsobení se převažujícím názorům a normám skupiny a potlačení projevů vlastních. Do určité míry je nutností, protože jinak byste ve společnosti vůbec nemohli fungovat. Když se konformita přežene, vede na druhou stranu k potlačení vlastní individuality. Jak se mi teď hodí sociálně psychologické teorie, kterými jsem se zabývala šest let studia! Vysvětlují mnohé. I to, proč tvrdošíjně odmítám zapojit se do konverzace s ostatními maminkami. Bojím se, že mě stáhnou do míst, odkud už není úniku.
Kolektivní hrůza Některé ženy jsou totiž názoru, že jelikož všechny přišly na hřiště ze stejného důvodu, znamená to, že se automaticky budou kamarádit. Všechny jsme mámy, tak si musíme rozumět! Jenže mně se protiví poslouchat řeči o tom, jakou dneska uvařily polívku a že to nevděčný dítě snědlo jednu jedinou lžíci. Kdy naposledy spaly se svým mužem a čím myjí podlahu. Asi je to nějaká psychologická obrana. Bráním se tomu, aby můj svět okupovaly pouze nočníky, plíny a stavebnice Lego.
Na našem pískovišti figuruje velmi silná skupina žen, které se spolu kamarádí. Okupují hned čtyři sousedící lavičky, občas přinesou i deku a uspořádají něco jako piknik. Neustále štěbetají. Překřikují se. Mají tolik zážitků, tolik zkušeností, jejichž sdílení nesnese odkladu. Říkejme jim prostě Matky.
Pečlivou sebereflexí jsem dospěla k názoru, že moje osobnostní integrita je pravděpodobně poněkud křehká, a proto se bojím, že bych se ve skupině Matek rozplynula. Teď nezáleží na tom, kým jsem, co mě baví, o co se zajímám. Jsem prostě MÁMA, tak jako všechny ostatní. Mé Já tu vystupuje téměř výhradně prostřednictvím dítěte. Takže jsem třeba Ta, která dává kluka spát až v jedenáct večer. Máma toho kluka, co si celé odpoledne půjčuje cizí hračky. A tak dále.
A myslím si, že pocit vlastní neexistence (psychologové by asi řekli něco jako „ohrožený pocit jáství“) by se nezměnil, ani kdybych mezi Matky zapadla. Tohle podle mě není kamarádství, ale výměna zkušeností. Neustálé porovnávání.
I přesto, že nejsem součástí kolektivu, pozornosti neujdu.
„Pani, prosim vás, hlídejte si toho kluka, nebo vám spadne.“„Paní, váš syn jí písek!“
Je vlastně moc milé, že ostatní maminky mají starost, aby se vašemu dítěti nic nestalo. Tak proč mě to tak štve? Protože nevím, jak správně reagovat. Zkouším různé možnosti a riskuji tím, že mě budou považovat za blázna. Například: „Já právě chci, aby spadnul. Když spadne teď, nespadne příště.“ „Láduje se pískem? To je dobře, aspoň si udělá peeling střev. Cože, vy jste o tom ještě neslyšela?“ Co je tvoje, je i moje Děti na pískovišti lze rozdělit na ty, které ubližují, a ty, kterým je ubližováno. Můj syn Toník se však řadí do obou skupin. Občas si vyhlédne vrstevníka obdařeného hustým vlasovým porostem a vší silou zkouší, jestli to náhodou není paruka. Někdy je naopak terčem útoku on sám, zvláště objeví-li se na hřišti Sláveček, místní postrach. V obou případech považuji za svou povinnost zasáhnout. V tom prvním oddělím jeden po druhém Tondovy prsty zaťaté do vlasů vřískající oběti a pak ho přes ručičky významně plácnu. Divokému Slávečkovi, který Tondu rázně odstrčil na schodech na skluzavku, důrazně domlouvám: „Hele, to nemůžeš, on je ještě malej.“ Ale Sláveček už je duchem a vlastně i tělem na druhém konci hřiště. Příště možná zvolím drsnější metodu, na niž nedá dopustit jedna moje známá. Ta záškodníka chytne za paži, pořádně ji stiskne a výhružně ucedí: „Ještě jednou to uděláš, a utrhnu ti hlavu.“ Dítko je obyčejně natolik vyvedené z míry, že ani nemukne. A jeho maminka si nestačí ničeho všimnout – ostatně zrovna klábosí.
Když jsme s chozením na hřiště začínali, byli jsme vybaveni poctivou zásobou hraček. Postupně nám však lopatičky, formičky a kyblíky záhadně mizely, ačkoliv jsem je obdařila veselými samolepkami jako poznávacím znamením. Byla jsem naivní. Když už není co poznávat, samolepky jsou vám nanic. Ale co, plastové hrabičky stojí pár korun, koupím nové. Brávali jsme s sebou občas taky dětský kočárek na hraní, motorku i jedno velké vyklápěcí auto. Hraček se však okamžitě ujaly jiné děti, a když se to opakovalo, rozhodla jsem, že s sebou na pískoviště nebudeme nosit nic.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Ať si Toníček vybere a poslouží! Já předstírám, že si čtu (mnohdy to ani nepředstírám), nebo někomu zavolám a důležitě rozprávím. Tato taktika ovšem nemůže vydržet dlouho, protože a) brzy si někdo všimne, že znárodňování hraček je v případě naší dvojky na denním pořádku, a přijde mi vynadat; b) přepadnou mě pocity viny, že učím syna, že je v pořádku brát si bez ptaní cizí věci; c) něco se mu stane, protože na něj nedávám pozor.
Zajímavé situace vznikají, když někdo otevře balíček sušenek. Většina dětí neomylně zamíří správným směrem. „Ne ne, Toníčku, ty nejsou naše,“ vysvětluji a táhnu jej pryč. Za chvíli zas kdosi bere Tondovi z ruky banán, jediné jídlo, které jsem s sebou na celé odpoledne vzala. Tonda se ochotně podělí, no dobře, hodný kluk. Holčička, která se co pět minut otřásá záchvatem drnčivého kašle, upíjí z našeho Kubíka. Je to šikulka, vytáhla si ho přímo z úložného prostoru pod kočárkem. Formuluji si v hlavě, jak drzounku nenápadně odehnat, ale stejně už je pozdě. Příště jen udělám: „Huš!“ Dítě se lekne, maminka nepostřehne nic. Heuréka!
Můj boj proti Matkám s velkým M Když jste v pubertě, chcete se od stáda odlišit tím, že nosíte jiné než stádní oblečení (co na tom, že díky svým deviantním kreacím jste s podobně smýšlejícími jedinci založili malé stádo v stádě). Jako způsob vybočení to pomáhá i teď. Na rozdíl od Matek proto nechodím na hřiště v teplákách a pohorkách. Vůbec mě zaráží, jak často vidím děti v pěkném, barevně sladěném oblečení, jejichž mámy vypadají, jako by si na sebe už dva roky nekoupily nic nového (a asi to tak nějak bude) a jako by zapomněly, že se kdysi rády líčily, voněly a chodily ke kadeřníkovi.
Netvrdím, že na dětské hřiště vyrážím v semišových lodičkách a kostýmku; tak se ostatně neoblékám nikdy. Ale jednou, když jsem se s Toníkem vracela z hřiště a uviděla se v zrcadlové výloze nonstop herny, zděsila jsem se. Prastaré vytahané triko, ušmudlaná taška, o teniskách ani nemluvě. Tak bacha, řekla jsem si. Začínám se nebezpečně podobat Matkám, co nedají ani ránu bez páskových textilních sandálů a rejoicek (jinak kostkovaných kalhot s falešnými záplatami) a za jakéhokoliv počasí si ven pro jistotu vezmou ještě o dvě čísla větší goretexovou bundu. Jako by místo na hřiště vyrážely na túru do hor. Takže ode dneška jinak. Mám začít být ošklivá jen proto, že se starám o dítě?
Moje nechuť zapojit se do mateřského kolektivu získala postupně formu jakéhosi protestu. Vzdoruji Matkám tím, že se před návštěvou pískoviště chovám, jako bych se chystala na rande, a do parku si s sebou beru knihu. Je to dětinské? Možná. Ale je to způsob, jak vychovávat dítě a zůstat přitom sama sebou.
Navíc jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo se kolektivnímu splynutí duší na dětském hřišti vyhýbá. Během výprav na pískoviště jsem si všimla i spousty žen, které se do rozhovoru zapojovaly jen minimálně a držely se opodál. Docela bych s některou touto spřízněnou duší hodila řeč, ale co kdyby se náhodou jednalo o Matku, která jen čeká na příležitost pro vytvoření svého vlastního kolektivu? Raději zůstanu dál opatrná.
Desatero pro vstup na pískoviště 1. Na cizí děti nemusíte být hodná jen proto, že nejsou vaše. Když je nesrovná jejich máma, srovnejte je sama. Fantazii se meze nekladou.
2. Chcete-li se s ostatními podělit o jídlo nebo hračky, které jste přinesla pro své dítě, udělejte to. Pokud nechcete, nejste proto zlá nebo sobecká. Nikdy si nevyčítejte, že nerozdáváte či nepůjčujete věci.
3. Pokud nechcete řešit bod 2, žádné hračky s sebou neberte. Stejně si je ostatní děti rozeberou, než se stačíte rozkoukat, a vaše dítě bude zbytečně frustrované.
4. Pokud nejde přímo o násilnou bitku, do dětských sporů nezasahujte. Pro dítě jsou jedinečnou příležitostí, jak řešit konflikty a zacházet s emocemi. Jednou se jim tato drsná škola bude hodit.
5. Je fajn konfrontovat svůj styl výchovy s jinými, ale pokud si za svými výchovnými zásadami stojíte, nesnažte se na pískovišti praktikovat něco jiného, jen abyste se zalíbila ostatním.
6. Pokud někdo komentuje chování vašeho potomka, uplatněte veškerý svůj důvtip a reagujte tak nečekaně, že propříště se všetečka raději zaměří na někoho jiného. 7. Návštěva pískoviště není návštěva divadla, ale proč byste sem měla chodit neupravená? To, že vyrážíte ven, neznamená, že si celý šatník musíte pořídit v prodejně s outdoorovým vybavením. Tento druh oblečení patří na dovolenou na horách.
8. Vezměte si s sebou něco na čtení. Zapomeňte na knížku, potřebujete pořádné noviny, které před sebou můžete rozprostřít jako obranný štít. Málokdo si dovolí otravovat člověka, který je zcela pohlcen zprávami ze světa.
9. Pokud vás přece jen někdo osloví, odpovídejte výhradně jednoslovně. Vyhýbejte se očnímu kontaktu.
10. A rada na závěr: Pokud to s předsevzetím nezbláznit se na pískovišti myslíte vážně, radši tam ani nechoďte.
***
Některé ženy jsou názoru, že jsme všechny přišly na hřiště ze stejného důvodu, a proto se automaticky budeme kamarádit.
