9. června 2017 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Jak se pařilo za totáče? Měli jsme byt otevřených dveří, vzpomíná Mišík

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 6Diskuse
Vladimír Mišík. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vladimír Mišík. | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Vladimír Mišík vlastně nebyl disident. Nezpíval protestsongy, ale verše českých básníků, dokonce kovaného komunisty Josefa Kainara. Nepodepsal Chartu, ale ani Antichartu – prostě do toho Divadla hudby, na rozdíl od většiny československých umělců, tenkrát nešel.

Nepodepsal ani spolupráci s StB, i když mu za to slibovali „zrušení zákazu“. Řídil se vždycky jen svým svědomím. A tak se právě on v dobách totality stal symbolem odporu proti režimu. nápis „nechte zpívat Mišíka“ (tak se jmenuje i dokumentární film režisérky Jitky němcové), ačkoli několikrát zabílen, se objevoval na pražské zdi znovu a znovu, jako v nějaké divotvorné pohádce.

Před čtyřmi lety tenhle něžný rocker – a taky těžký astmatik a diabetik chodící dnes o holi – odmítl státní vyznamenání od prezidenta Zemana. Pravda, nejdřív trochu váhal. Ale jen do chvíle, než si vzpomněl na prezidentův bonmot, že „jenom blbec nemění své názory“.

LN: V českých hospodách se už nesmí kouřit. Není to pro bigbíťáka něco jako konec světa?
Víte co? Já jsem naposledy kouřil v křoví, když mi bylo třináct. A opravdu mi ty partyzánky tenkrát nechutnaly. Chci říct, že mi to nikdy nechutnalo, vlastně jsem nikdy doopravdy kouřit nezačal. Ale samozřejmě v každé hospodě nebo klubu, kam jsme s kapelou přijeli, se tenkrát hulilo. V každém filmu první herecký úkon nějakého toho belmonda byl, že si zapálil cigáro – tím ten film teprve začal. čili jsem strávil většinu života v zakouřeném prostředí. A jsem astmatik. Vlastně se považuju za oběť pasivního kouření. Jasně, nemusel jsem do těch hospod chodit, to tak ti kuřáci říkají. Jenže když se člověk chtěl bavit s kamarády, a to jsem chtěl, tak do té hospody musel. Zkrátka – pro mě už je pozdě.

Film obsahuje řadu dokumentárních záběrů i hraných scén
Snímek rekapituluje život hudebníka...

LN: Jak vlastně vypadal za totáče rockerský„lifestyle“? Kontinuální mejdan? Sex, drogy a alkohol?
No tak drogy tehdy moc nebyly. Nebo jenom někde a my na ně nedosáhli. Já ale bohaté zkušenosti s drogami mám a kluci se mně smějou – mám na mysli chlapce ze současné

kapely ETC... Protože já si před každým koncertem musím dát třicet miligramů hydrocortisonu (kortikoidní hormon tlumící mj. imunitní reakce). Vždycky řeknu: „Tak nejdřív drogy, chlapci, potom dva panáky – a jdem na to.“ Ale abych odpověděl na otázku: Mejdan to úplně nebyl. Teda ne že by se nepřihodily nějaké veselé večírky, třeba i na šňůrách, to samozřejmě ano. Přiznávám i nějaká ta děvčata. Jenže pak jsme si některá z nich vzali, že... bigbít byl tehdy spíš o alkoholu. Vypili jsme toho asi trochu víc.

LN: Jaký byl tehdejší noční život?
Hospody zavíraly v deset v jedenáct. Ale my jsme tady na Letné měli ten populární Špejchar, takový kiosek, kde měli rakovinky, teda špekáčky na přepáleným oleji, a samozřejmě pivo. Takže když nám v deset zavřeli hospodu a na vinárnu jsme neměli, tolik jsme nevydělávali, šlo se na Špejchar. Občas, když jsme přijeli bůhvíodkud autobusem, jsme se i v zimě nechali vyhodit na tom Špejcharu, dali si několik piv a rakovinku a pak šli domů pěšky. Dneska jsou tam místo toho kiosku mormoni. Za totáče, jak si vzpomínám, se hodně dělaly mejdany u někoho doma. No k tomu jsem se chtěl dostat. S mou první ženou jsme měli asi osm let takový byt otevřených dveří. Barák se nezamykal, a když se u nás svítilo, kdokoli ze známých se mohl zastavit.

LN: Sousedi neprotestovali?
Naše sousedka, paní Hříbalová, na nás byla vlastně hodná. Asi jenom dvakrát za tu dobu zazvonila, ať se nezlobím, ale jestli bych moh’ tu muziku trošku stáhnout, že jde ráno do práce. Dokonce jeden kamarád, jak od nás odcházel kapku pod vlivem, zapomněl jednou dole v baráku dost drahou kytaru. A paní Hříbalová, když šla ráno do práce, ji vzala k sobě – „aby mě nemusela budit“! Až odpoledne zazvonila, že to bude nejspíš naše. Ale nepředstavujte si, že to byly nějaké zuřivé mejdany. Prostě jsme si pouštěli muziku a povídali si.

Celý rozhovor s legendárním muzikantem Vladimírem Mišíkem o maminčině slovenské výchově a americkém otci, který mu k sedmdesátinám nadělil devět sourozenců, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 9. června.


V magazínu také najdete:


- Vražedné celebrity: proč lidi tolik fascinují někteří odsouzenci a jak to bylo s jedním slavným propuštěným, který začal znovu vraždit.

- Rozhovor se spisovatelem Jaroslavem Kalfařem, který v New Yorku vydal anglicky svůj debut o kosmonautovi z Čech.

  • 6Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.