Připravte se, že teď chviličku nebudete rozumět. Záhy ale pochopíte proč.
Korporace a armádní virové programy, města s názvy jako Chiba City a Sprawl. Svobodná čtvrť a vila Bludné světlo, mikrokanálové zesilovače obrazů v očích, kraniální sloty, dermy, klastr Sion a industriální klan Tesseir-Ashpool.
Kde jsme se to ocitli? Co je to za podivnou geografii? A co teprve ti zvláštní lidé: Dixie Lajna uložený v ROM kazetě, Julius Dean s resetovaným kódem DNA. Kyberkovboj Case rozbíjející hradby jednoho systému za druhým, aniž by tušil, nejsou-li jeho nájezdy do nitra umělé inteligence jen součástí nějakého záměru, který se zrodil kdesi mimo dosah lidské mysli. Třeba v UI, která si říká Wintermute.
Tak takhle nějak vypadá velmi slavný román Williama Gibsona Neuromancer, který poprvé vyšel v roce 1984 a který je teď k mání v novém českém překladu.
Kolektivní přelud Je to ještě kniha, která se řadí do žánru science-fiction? Snad. Ale je to také neobvyklá kombinace snu a možné reality. „Konsenzuální halucinace“, tedy kolektivní přelud nikoli nepodobný tomu, s čím se jeho postavy setkávají v kyberprostoru, protože ani tehdy není snadné rozpoznat, co je simulace a co realita.
Rozhodně se ale příběh neodehrává v nějakém šťastném novém světě, hrdinové podnikající nebezpečný pokus prolomit ochranu megasystémů v datasféře se pohybují jako figurky na šachovnici ve hře, kterou mezi sebou hrají stroje a koncerny. Jsou aktéry ve spleti intrik a skrývání, ale až příliš často pociťují bezmoc, a to i navzdory svým implantátům a genetickým úpravám svých orgánů a smyslů. Nejsou však bezmocní proto, že technologická vylepšení nefungují, nýbrž proto, že to jsou stále bytosti nadané tělem.
Neuromancer skutečně jen stěží odpovídá běžné či klasické představě o science-fiction a pouze potud k ní patří, pokud sem řadíme i různé antiutopie, jako jsou Zamjatinovi My nebo Orwellův 1984.
Je například velmi obtížné jednoznačně lokalizovat příběh a svět Neuromancera v budoucnosti, pokud si ji chceme představovat jako prodlouženou projekci vývojových trendů informačních a jiných technologií dneška. William Gibson zkrátka podniká myšlenkový experiment jiného druhu. Zkoumá, jak by asi vypadala naše přítomnost, kdybychom se na ni podívali nějak jinak, zevnitř. Třeba tak, jak by ji vnímal ten, kdo se probudil z nějakého tíživého snu a v první chvíli po probuzení ještě neví, sní-li, nebo je-li už v reálném světě.
Skutečnost před fantazií Pokud tedy Neuromancera můžeme pokládat za science-fiction, pak proto, že William Gibson s tímto žánrem provedl totéž, co kdysi Raymond Chandler s klasickou detektivkou: vybrousil styl, přidal více stínů a syrovosti, inspiroval se literárními experimenty své doby (například Williamem Burroughsem) a vymanil jej z vazby na magazíny a časopisy pro fanoušky. Byla to proměna do té míry důkladná, že si vyžádala nové žánrové označení: kyberpunk. A jen zčásti byla připravena tím, co jí předcházelo. Důvodů pro změnu bylo více. Jakkoli si šedesátá léta spojujeme spíše s hnutím květinových dětí, začala kubánskou raketovou krizí. Tedy vcelku reálnou hrozbou jaderného konfliktu, což nemohlo nepoznamenat ani klasickou science-fiction, v níž až do té doby převažovaly spíše optimismus a víra v lepší příští svět.
Dokladem této atmosférické změny, která v krajním případě vedla až k paranoidním vizím, může být například celá řada knih Philipa K. Dicka z té doby: Klany alfanského měsíce (1964), Doktor Krveláska (1965) s megalomanským Dr. Bluthgeldem či bizarní Když mrtví mládnou, převracející chod času. Z Dickovy povídky Sní androidi o elektronických ovečkách? se zcela příznačně zrodil i film Blade Runner Ridleyho Scotta, jehož scenerie nemá - nikoli náhodou - daleko k té Gibsonově.
To vše lze chápat i jako reakci na trapný fakt, že žánr sci-fise začal stávat očividně sterilním, že v něm najednou bylo až příliš moc rutiny, ale i naivity. Proto se jej generace „nové vlny“ (Michael Moorcock, Philip Jose Farmer a další) snažila obrodit komplikovanějším stylem, jinak konstruovanými příběhy; a přitom nejen opouštěla tradiční klišé, ale i zcela vědomě vynechávala leccos z toho, na co byli čtenáři zvyklí. A také objevila a přijala mezi sebe J. G. Ballarda. Takto vznikla celá řada knih, které lze charakterizovat velmi stručně: mají mnohem blíže ke Kubrickovu Mechanickému pomeranči (1971) než k jeho Vesmírné odysei (1968).
Příčinou takto důkladné proměny žánru však mohlo být i něco jiného. I kdybychom za počátek tohoto druhu literatury považovali období, kdy sci-fivycházela především v magazínech - tedy zhruba dvacátá léta 20. století - a nechali stranou H. G. Wellse z přelomu 19. a 20. století nebo pozoruhodný román (vlastně ryzí antiutopii) Julese Verna Paříž ve 20. století z roku 1863 (který byl ale publikován až v roce 1994) -, i tak by bylo zřejmé, že za tak dlouhou dobu existence tohoto typu literatury se důkladně změnili také jeho čtenáři. A pak se vnucuje jednoduchá otázka: jak může ještě přežít žánr sci-fi, jestliže existující technologie a vcelku běžné sofistikované přístroje jsou mnohem úžasnější než ty, které předvídali klasikové? Mladí čtenáři z poloviny 80. let už vědí, jak vypadá počítač, žijí už na prahu genového inženýrství, nanotechnologií a www.
Na rubu zázraku William Gibson, který způsobil, že z klasické a inovované sci-filiteratury se stal kyberpunk - a který ve svých prvních knihách vynalezl (tehdy ještě) fiktivní jména mnoha dnešních realit (datasféra, matrix, kyberprostor), - neměl zpočátku s nastupující počítačovou generací svých příštích čtenářů mnoho společného. Četl sice vědeckou fantastiku, ale také jej přitahovaly různé subkultury, v nichž i žil, nebo autoři beat generation.
To se pak projevilo, když začal sám psát a když prakticky okamžitě vyhmátl skrytý potenciál tohoto obtížně přežívajícího žánru. Uvědomil si, že je třeba změnit perspektivu: představme si, že se na současný svět elektronických zázraků podíváme očima obyvatele slumu ze špinavé ulice a pohledem kontrakultury. A že budeme pokročilou technologii konfrontovat s holým životem.
Učinil to, a právě proto je v jeho Neuromancerovi jednou ze základních os příběhu nejasný vztah nehmotné datasféry a lidského těla, což způsobuje zvláštní a působivé deformace.
Co je uvnitř a co je vně? Hacker Case se v informační síti setkává se svými nočními můrami, software je schopen zabíjet (ale žádná UI nedokáže otevřít jednoduchý mechanický zámek u dveří) a tělo vyztužené bio- a nanotechnologiemi cítí bolest a podléhá únavě. Case se jen zoufale pokouší vyhnout smrti zaprogramované do jeho slinivky.
Vnitřní prostor (vědomí, paměť) je spíše uvnitř strojů než uvnitř člověka. Virtualita vytěsňuje z mozku vnímání přítomnosti i uchovávání minulosti, z níž zbývá jen neurčitý pocit: cosi strašného se kdysi stalo. I proto je svět Neuromancera vyplněn buď ruinami, nebo zcela fantaskní architekturou. Téměř se zdá, že to, čemu říkáme realita, je situováno kamsi do skrytých záhybů kyberprostoru.
Laboratoř Gibson sám vždy tvrdil, že počítače v jeho knihách jsou metaforou paměti, protože chce vyjádřit pocit ustavičného ztrácení: gigantické hromadění dat je totéž co zapomínání. Trosky či fantaskní stavby jsou rovněž obrazem stavu lidské paměti. A je zřejmé, že v žánru sci-fi jej nezajímala konstrukce budoucnosti, nýbrž možnost nahlížet ji jinak, jako cosi, co je na rubu přítomnosti. Tedy že tento žánr pochopil jako laboratoř, v níž lze konat zajímavé experimenty. A proto jej velmi přesáhl - neboť není vyloučeno, že svět, ve kterém dnes žijeme, je možná z větší části také jen určitý myšlenkový experiment.
KNIHA TÝDNE
Neuromancer
William Gibson
V překladu Josefa Rauvolfa vydalo Nakladatelství Laser-books, Plzeň 2010, 336 stran.
Gibson chápe počítače jako metaforu paměti, protože chce vyjádřit pocit ustavičného ztrácení: gigantické hromadění dat je totéž co zapomínání
O autorovi| MIROSLAV PETŘÍČEK, filozof ; Autor působí jako profesor na FF UK. Věnuje se filozofii umění a zkoumání vztahů mezí filozofií, filmem a literaturou.
