Opice se navzájem drbou. Opice drbající dává opici drbané trochu hygieny, ale zejména dobrý pocit; musí jít o hodně dobrý pocit, protože některé opice věnují vzájemnému drbání kolem 20 procent času (čím složitější společnost, tím víc si toho mají opice drbáním co říci). Taková aktivita má pochopitelně významný vliv na udržování opičí society. Když se opičák rozhodne provést státní převrat a svrhnout dosavadního alfa samce, potřebuje koaliční podporu jiných opic, a pokud se o něm ví, že hodně drbe, mají ho všichni rádi a získá ji snáz. Existuje dokonce teorie, podle níž by člověk musel - vzhledem ke složitosti svých societ - věnovat vzájemnému drbání tolik času, že by toho během dne o moc víc nevykonal, a tak nezbylo než fyzický kontakt nahradit jiným, distančním způsobem udržování society, a to jazykem (užívaným rovněž k drbání bližních) a fyzické dotýkání ponechat čistě pro intimní sféru (milenci, rodič-dítě).
Opice by byla blázen, kdyby drbala všechny své bližní rovnoměrně nebo náhodně - drbání je příliš cenná komodita. Opice přednostně drbou své příbuzné: být mimořádně hodný na vlastní přízeň není žádná ztráta, protože oni mají z velké části vaše geny (gen, který vás dokáže přimět, abyste pomáhal svým příbuzným, se bude šířit skrz vaše příbuzné, i kdyby vám samotným škodil, ale budeteli hodní na cizí lidi, pomůžete cizím genům a vašim zbudou jen oči pro pláč). Dále opice přednostně drbou jedince, kteří se jim mohou k něčemu hodit - je například vhodné drbat zdola nahoru, tedy nadřízené, anebo prostě toho, kdo vládne jinou komoditou vhodnou k výměně (třeba mládětem na hraní). A pak jsou i kamarádi - některé opice jsou rády spolu a také se rády drbou. Vzájemná reciprocita se nemusí týkat jediné komodity: opici není nutno platit za drbání drbáním, ale i něčím jiným, stejně jako rodič vyplácející dítěti kapesné a pán zvoucí slečnu na večeři, ač nejsou prosti myšlenek na jakousi reciprocitu, nechtějí dostat kapesné ani večeři příště zase nazpátek.
Tak to chodí u všech sociálně žijících zvířat. Občas se servou, občas se povraždí, ale po většinu času pokojně kooperují, ne proto, že znají Desatero, nýbrž proto, že se jim to v nějakém smyslu vyplácí, někdy přímo a materiálně, jindy jen tak emocionálně. Způsoby, jak může společnost mírumilovně a bez rizika rvačky rozdělovat nedostatkové zdroje (a něco je vždycky v nedostatku), jsou v zásadě dva. Lze to dělat na základě vzájemné reciprocity („já tobě, ty mně“) anebo na základě apriorní přízně genetické („je to můj bratr“) či sociální („je to můj starý kamarád“). Reciprocita je jednoduchá, někdy i jednorázová hra, v níž můžeme narazit na podvodníka, který nevrací a kterému se budeme příště vyhýbat; příbuzní či přátelé nás musí zrazovat mnohem déle, než jim to začneme vracet. Teprve societa, v níž selžou všechny mechanismy mírumilovné kooperace, musí nedostatkové zdroje rozdělovat otevřeným, společensky destruktivním konfliktem.
Ale aby snad nedošlo k omylu: lidé jsou samozřejmě něco dočista jiného. Člověk pochopitelně nikdy nejedná na základě osobní náklonnosti nebo příbuzenství (tomu se říká „protekce“ či „nepotismus“ a je to špatné) ani na základě vzájemné výhodnosti (tomu se říká „korupce“ a je to ještě horší), člověk jedná pouze a výhradně na základě platných zákonů. To jenom opicím umožňuje řádně vyladěná souhra korupce a protekce v poklidu, bez přílišného násilí žít.
***
Nejsme racionální bytosti, které občas používají emoce. Jsme emocionální bytosti, které občas používají rozum.
O autorovi| JAN ZRZAVÝ, Autor přednáší na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity evoluční biolog
