Jen tříminutové přestávky mají žáci na střední škole v newyorském Brooklynu. Monica Ulrichová, která tam učila, vysvětlila v časopise Rodina a škola, proč: aby se nestačili poprat a dělat věci, které, jak píše „jsou v našich podmínkách dovolené až od plnoletosti.“ Předpokládám, že měla na mysli sex. Z toho, jak své americké žáky popisovala, je totiž zřejmé, že by jim nevadilo, ani kdyby aktu přihlížel celý učitelský sbor.
Učit na takové škole není evidentně vůbec snadné, a to přesto, že učitel má v každé učebně k dispozici telefon k přivolání pomoci. Kdyby ho mlátili.
Už chápu, proč nemohou ve Spojených státech najít učitele do některých škol a udržet je. Američani si ale většinou nakonec vždycky poradí. Před časem vytvořili program Teach for America, který staví na smyslu mladých lidí pro dobrodružství a životní výzvy. V Americe je zvykem rezervovat si mezi bakalářským a magisterským studiem, případně před započetím kariéry, dva, tři roky na rozhodování co dál a vyzkoušení kde čeho. Někteří cestují, jiní testují, co vydrží. Tak zvané deprivované školy se k něčemu takovému hodí velmi dobře. Teach for Amerika v nich zprostředkovává dvou až tříleté působení a poskytuje i odbornou podporu. O program je údajně značný zájem. A to nejen ze strany čerstvých bakalářů, ale i ze strany donátorů. Objem peněz, který posílají, se v posledních třech letech ztrojnásobil.
Po smrti Tomáše Bati mladšího nám poslal pan Sedlák z Brna výstřižky, obsahující názory Bati staršího na vzdělání. Například: „Vše, čemu se lidé učí, má k něčemu sloužit. Je třeba mluvit a učit se o práci, která se koná v okolí žáka.“ Nebo: „Člověk mladý, který je až do svého plnoletí zaměstnáván stále jen učením se tomu, co bylo jinými vynalezeno, ať po stránce technické nebo vědecké, ten bude při provozování obchodu nebo živnosti ve velké nevýhodě proti člověku, který ve svých 14 nebo 15 letech vstoupil do života a doplňoval svoje zkušenosti nabyté v praktickém životě vědomostmi teoretickými.“
Na tom receptu bezesporu něco je. Ne, že by se měli žáci v patnácti hned lifrovat do života, to by bylo na dnešní svět, v němž se vyspělé státy předhánějí v natahování školní docházky, příliš brzo. Nelze si ale nevšimnout vysokého podílu úspěšných podnikatelů, kteří se vzděláváním nezdržovali déle, než bylo nezbytně nutné. Od amerického Gatese po českého Horáčka, který si teorii a školu oblíbil teprve na stará kolena. Ministr školství minulý týden oznámil, že evropské peníze na vědu a výzkum jsou na dohled. Do Bruselu posíláme šest projektů. Jenže je tu jedno nebezpečí. O medvěda, který ještě běhá po bruselském lese, se perou vysoké školy s Akademií věd. Té se nezdá, že naše Rada pro vědu a výzkum vybrala jen dva její projekty a rozhodnutí proto zpochybňuje. Pokud bude své pochyby prezentovat i v Bruselu, může se stát, že tam projekty nakonec neschválí, nebo schválí jen něco. V takovém případě by se věc protáhla a boj mezi vysokými školami a akademií by se rozjel znovu. Ten by byl drahý sám o sobě. Ještě víc by nás ale nejspíš stál fakt, že by se peníze uvolnily později. Evropa totiž přispívá v eurech a efekt se pro nás mění s kursem koruny. Ještě loni bychom byli získali daleko víc než teď, když koruna posílila. A může posilovat dál.
O autorovi| Radka Kvačková, radka.kvackova@lidovky.cz
