Protože návrh písmové předlohy Comenia Script Radany Lencové neprošel odbornou oponenturou a její v tisku zmiňované výzkumy nejsou, jak přiznal také mluvčí ministerstva školství Tomáš Boučka, skutečně kvantifikovanými výzkumy, snesla se teď zákonitě na její práci sprcha odborné kritiky.
Jeden z nejčastěji uváděných argumentů pro zavedení tohoto typu písma je zjednodušení procesu učení se psaní. Ale proč tento proces nezjednodušit ještě více a nepsat rovnou pouze velkými tiskacími písmeny? Jsou minimálně stejně čitelná, a dokonce umožňují lepší spojitost, tedy i vyšší tempo než model Comenia Script.
Rozvoj schopností a dovedností Důvodem problematičnosti tohoto trendu je skutečnost, že učení se zdaleka nepředstavuje pouze hromadění faktických informací, ale také rozvoj specifických schopností a dovedností. Psaní psacím písmem je totiž jedním z nejkomplexnějších jemněmotorických úkonů, který se v životě učíme. Podle výzkumů se na něm podílí kolem pěti set svalů. A jak přesvědčivě ukázal odborník v oblasti neuropsychologie a neurofyziologie Moshe Feldenkreis, jehož pohybová učební metoda je dnes rozšířena prakticky po celém západním světě, obraz Já se u dítěte postupně mění a rozšiřuje s každou nově získanou pohybovou funkcí. Většina lidí však svůj obraz Já, který se podle četných pokusů fyziologů odráží v motorické části mozkové kůry, přestává rozvíjet, a tak tento obraz výrazně pokulhává za našimi možnostmi. Jak píše Feldenkreis: „Na základě systematického pozorování několika tisíc lidí z různých národů a kulturních oblastí jsem dospěl k přesvědčení, že prakticky používáme pouze zlomek z obrovského potenciálu, který máme k dispozici.“ Postupný rozvoj a kultivace jemněmotorických schopností v rámci procesu učení se psaní je proto nanejvýš žádoucí také k rozvoji tohoto obrazu.
Podle neuropsychologa Rudolfa Pophala se pak v pohybu prolínají vývojově starší rytmické pohyby typu sem-tam, v nichž se přirozeně střídá napětí s uvolněním (viz například chůze, běh, plavání či tanec) s jednotlivými, záměrnými, nerytmickými pohyby, jež vycházejí z vývojově mladších vrstev mozku. Spojitá, oblá psací předloha se smyčkami umožňuje díky postupné automatizaci psacího procesu projevit se oběma těmto mozkovým vrstvám, a tak je vlastně integruje. Nespojitý a kostrovitý písmový vzor bez smyček (nezaměňujme s orientálními písmy) naopak omezuje zapojení vývojově starších vrstev, a tak podporuje mozkovou dezintegraci.
Tento vzor může sice například některým dyslektikům zprvu více vyhovovat, nicméně z učebního a vývojového hlediska je vlastně v jejich stavu fixuje, protože nepodporuje pro ně tolik žádoucí integraci. Proto potíže dyslektiků patrně nevyřeší nový písmový vzor, ale spíše učební metodika přizpůsobená konkrétní osobnosti dyslektika, protože dyslexie není jedna, ale má řadu forem.
Jestliže uvidíme celý problém v širších souvislostech, nepřekvapí nás, že většina systémů pracujících s vědomým celostním pohybem (například Feldenkreisova metoda, Alexandrova technika, taneční terapie, Taichi chuan, Chi kung ad.) zdůrazňuje spojitý, oblý, plynulý, pohyb jako cestu k psychosomatickému zdraví. Ve světle těchto poznatků a ještě spíše osobních, systematických zkušeností s pohybem je naprosto zřejmé, jaký typ psací předlohy naše děti potřebují. Nakolik jim to však vývoj naši kultury produkující různé formy dezintegrace dopřeje, je otázka.
O autorovi| Jan Jeřábek, psycholog písma a psychoterapeut, předseda České grafologické komory
