Nejmladší že čtyř potomků Boba Dylana, dnes čerstvý čtyřicátník, stál od počátku devadesátých let v čele velmi úspěšné kapely Wallflowers. Ačkoliv psal a zpíval rockové songy folk-rockového nádechu, s otcovým odkazem vůbec nesouvisely. Dokonce ani na prvém sólovém projektu Seeing Things (2008), třebaže šlo o zpívání jen při akustické kytaře, a kde by se tedy přirovnání nejspíš nabízelo. Ale Jakob Dylan působil klidným, pozorným projevem bez emocí a podobně střízlivými obrazy v textech spíš jako tatíčkův protipól. A tak se jeví i z letošního CD Women + Country, kolekce jedenácti povětšinou country ovlivněných písní, vyprávěných jako by ze sedla vprostřed úhorné planiny v éře hospodářských i politických turbulencí pod chmurně šedou oblohou. Přičemž jde zároveň o příběhy lásky, již ovšem „andělé opouští, když se z ní stane válka“ (Smile When You Call Me That).
Veledůležitý je tu producent, jinak ale sám výkonný umělec T. Bone Burnet, druhdy kytarista otcova rozevlátého kočování Rolling Thunder Revue, který už ovšem s Wallflowers získal troje Grammy za album Bringing Down The Horse z roku 1996 a s Jakobem předloni společně koncertoval. Tehdy ho také vyzval k dalšímu kolu spolupráce a pak ho rok a půl honil do psaní (Dylan junior si zatím vždy dopřával mezi deskami dost dlouhé pauzy). Burnet patří k největším esům oboru především pro to, jak přirozeně propojuje tvorbu různých soudobých umělců s americkou hudební tradicí.
Alternativní country Tentokrát bychom to, co pod Burnetovým dohledem vzniklo, mohli ocejchovat jako „alternativní country“, příbuznou zvuku slavné desky Raising Sand dělané pro Roberta Planta a Alison Kraussovou (tu zde nejvíc připomíná Down On Our Own Shield). Na výsledné podobě se opět podílí producentův tým senzitivních superprofesionálů (bubeník Jay Bellerose, kontrabasista Dennis Crouch, pedálový steel kytarista Greg Leisz, klávesista Keefus Ciancia a kytarista Marc Ribot). Široký prostor otevírají Leiszovy klouzavé vyhrávky, naléhavost přináší zatěžkaná rytmika. Zatímco neurčitou roztouženost - snad i naději v té mizerii - dodávají důležité vokály Kelly Hoganové a Neko Caseové, svébytné kanadské folkrockerky, s jejíž kapelou je Jakob nyní na turné. A jak bývá u Burneta obvyklé, začvachtá rovněž i louisiánská dechovka v Lend A Hand, upomínající Joea Henryho či Toma Waitse. Veškeré producentské konání je ale v zásadě nenápadné, bez aranžérských konstrukcí, jako když malíř jen nanáší lehké tahy na podkladovou kresbu.
Dylan rozhodně nestojí o nálepku společenského glosátora nebo aktivisty, jíž se otec zbavoval desítky let. Ale některé písně těžko chápat jinak, než coby odraz americké reality: They’ve Trapped Us Boys (Padli jsme jim do pasti, mládenci) anebo We Don’t Live Here Anymore (Tady už se nedá žít). Které bychom si mohli docela dobře zanotovat i my.
***
Jakob Dylan: Women + Country Sony Music, 2010.
