Když v roce 2006 vydala Jakuba Katalpa (1979) novelu Je hlína k snědku?, strhla se na české literární scéně nevídaná debata. Zatímco část kritiků debutující autorku vychvalovala za její otevřenost, práci s jazykem či psychologický přesah, druhá část neméně vehementně dokazovala nedostatky.
Po dvou letech mají oba tábory možnost posoudit, který z nich se více přiblížil pravdě. V závěru loňského roku vydalo nakladatelství Paseka Jakubě Katalpě nový román, nazvaný Hořké moře. A dlužno říct, že za debutem rozhodně nezaostává. Nástupní stanice do mnohem hlubších pater Popsat v krátkosti obsah Katalpiny druhé knihy není jednoduché. Formálně je rozdělena na tři části, což proti prvotině vyvolává pocit jistého stylistického zklidnění.
Ale již po zběžném prolistování je dojem ten tam. Vyjma závěrečné kapitoly je text poskládán z mozaiky vzpomínek, snů, střepů dennodenních událostí a drásavých okamžiků, kdy realitu prostupují takřka halucinační vize.
I v románu Hořké moře jsme svědky podivných událostí, zasazených do jinak zcela reálného prostředí, dávno mrtvých předků, kteří bezostyšně vstupují do děje a komunikují s jeho aktéry, zakřiveného plynutí času...
V nepřipraveném čtenáři mohou tyto prvky vyvolávat třes, poněvadž Jakuba Katalpa mu rozhodně nic neusnadňuje a nakladatelství žádnou „mapu“ v podobě doslovu také nepřiložilo. V oficiální anotaci je román charakterizován coby podobenství o archetypech – což je celkem výstižné.
Na první pohled se sice zdá, že autorka opět rozehrává milostný příběh, ten však tentokrát nehraje v textu hlavní roli. Spíše než jako leitmotiv funguje jako zástěrka skutečných motivací, nástupní stanice do mnohem hlubších pater.
Jakubě Katalpě je blízký příběh za příběhem, hlas, který zaznívá s různou intenzitou pod povrchem věcí.
To ostatně naznačila už v předchozí knize a zde toto tíhnutí posiluje. Aktéři Hořkého moře jsou determinováni osudovou předurčeností, zaklesnuti v oživeném mýtu, svázáni pouty, která jim nedávají na výběr. Krajina, do které čtenář přichází, nese charakteristické stopy magického realismu a je nezbytné na ni takto pohlížet. V opačném případě se totiž kniha zredukuje na poněkud zmatený děj plný bizarních postav. Spálení rodinného sídla není u Marie aktem lidského rozumu, stejně jako není ztráta smyslů u Jakuby lidskou tragédií.
Obě opakují přechodový rituál, předvěký kosmogonický čin, skrz který vzniká a obnovuje se Svět. Je to nutná daň na cestě za vyšší skutečností, odhození již nepotřebných pomůcek. Jedině tak je možné procitnout v zahradě a naslouchat hlasu nového života.
Obrazné hledání poraněných míst Je obdivuhodné, s jakou grácií se autorka ve svých devětadvaceti letech dokázala zhostit úkolu, jenž by byl tvrdým oříškem i pro mnohem zkušenější spisovatele. Věrna tvrzení filozofů náboženství, že Skutečnost lze postihnout pouze metaforou, vytvořila Jakuba Katalpa dech beroucí obrazy, které mají na hony daleko k falešnému siláctví a vyčpělým frázím.
Přesná rytmizace, realisticky chladné postřehy a poeticky lyrizované popisy, střídavé využívání ich- i er-formy, to vše ve čtenáři vyvolává pocit naprosté literární autonomie. Nelze nezmínit alespoň nádherný popis Smrti, jejíž jméno je akronym složený ze jmen zavražděných sourozenců, nebo Mariin sen o vyschlém moři.
Hořké moře je originálním dílem, které se usilovně brání obvyklým představám moderního člověka o podobě světa.
Je obrazným hledáním poraněných míst, oživováním zapomenutých významů, písní o pradávné lidské touze uniknout z konvenčního prostoru a času směrem k věčnosti. Neplyne lineárně z bodu A do bodu B. Nepřimyká se k horizontu, ale k vertikále. Svou strukturou připomíná labyrint, jehož krása vystupuje na povrch teprve s celkovým pohledem.
Kdo od druhé prozaické knihy Jakuby Katalpy očekával pokračování otevřené erotické zpovědi, bude možná zklamán. Ostatním milovníkům současné české beletrie však Hořké moře nabízí osobitý literární zážitek. Na čtenáře klade sice značné nároky, ale zavrhnout je kvůli tomu by byla skutečně škoda.
***
HODNOCENÍ LN ***** Jakuba Katalpa: Hořké moře
Paseka, Praha 2008, 288 stran
