Tímto turné slavíte dvacet let na scéně. Není ale brzo na bilancování?
To nevím, ono to přišlo, ani nevím jak. Ale tenhle rok je pro mě po všech stránkách takový očistný. Udělala jsem pár zásadních změn, které jsem si dlouho neuměla představit: změnila jsem management a koncertní kapelu. Nahradila jsem ji kluky, s nimiž jsem dělala projekt Moruša. Přišli na místo kapely, se kterou jsem hrála nepřetržitě od alba V cudzom meste, tedy patnáct let.
Dvojdílný projekt Moruša zněl alternativně. Chcete tedy, aby se jeho soundu vyrovnaly vaše ostatní písničky?
To ani ne. Nadcházející turné má zvláštní koncept, který jsem nosila v hlavě dlouhá léta. Po Moruších, kde nás bylo velice mnoho, jsem zatoužila vědět, jak zním já sama. Bez velkých aranží. Ale nebude to nějaká Jana Kirschner s kytarou, která se posadí na pódium a bude tam dvě hodiny hrát. Jde o to, vysvléct moje písničky do naha. Aby působily autenticky, ale zároveň nebyly nudné. Eddie k tomu přistoupil, jak je pro něj typické, velmi detailně. Každý muzikant z kapely má přidělenu nějakou barvu a Eddie vytvořil diagram a u každé písničky jsou barvy těch, kteří ji hrají. Takže muzikanti přicházejí a odcházejí a celé to působí, jako by to probíhalo v našem obýváku.
Když jsou vaše písničky „svlečené do naha“, našla jste v nich za celých těch dvacet let nějakou kontinuitu?
Jasně, je to pořád to samé. Přesněji řečeno, je tam pořád stejná podstata. Ano, Moruša byla navenek komplikovaná, ale ve skutečnosti je zcela písničková a snadno poslouchatelná. A některá alba poznamenal čas. Například V cudzom meste na mě dnes působí mnohem moderněji než o tři roky mladší album Veci, čo sa dejú. Prostě se stane, že charisma nějaké nahrávky po čase vyprchá. Známe to přece i z filmů nebo televizních seriálů, na které se podíváme s odstupem a říkáme si – co je to za blbost, jak se mi to mohlo tehdy líbit? A naproti tomu třeba Včelka Mája funguje pořád...
Nenarazila jste při bilancování také na nějakou „blbost“, u níž jste si říkala, jak jste to mohla zpívat?
Asi ne.
Tak to musí být dobrý pocit.
Je to dobrý pocit. Ale neposlouchala jsem svoji úplně první desku, tu jsem opravdu neslyšela dvacet let. Na té by se možná něco takového našlo.
Jana Kirschner
Už od začátku spolupracujete s naprostou muzikantskou elitou. Je pro vás důležitý i osobní kontakt s hudebními partnery?
To je absolutně nejdůležitější věc. To, že je někdo skvělý muzikant, ale chová se naprosto nepřijatelně,se může stát. Ale s takovými lidmi jsem přestala spolupracovat. Stejně to ostatně udělal Eddie, když před pár lety sestavoval novou kapelu pro Róisín Murphyovou. Měl na výběr spoustu fantastických hráčů z celé Evropy, ale nakonec našel kapelu, o níž lze říct, že technicky existují mnohem šikovnější hráči, ale lidsky jsou tihle nejlepší na světě. A na pódiu je to opravdu cítit. Právě v tom byl taky důvod, proč jsem tak dlouho nechtěla zrušit svoji starou kapelu – Martina Gašpara, Ajdžiho Saboa, Maťka Zajka. Byla to moje rodina. A vlastně pořád je. Takže bylo strašně těžké je vyměnit. Nicméně v tom starém soundu jsem už nechtěla pokračovat. Naplnili jsme, co jsme naplnit měli.
A máte nějakou představu, jakým směrem se vydat dál?
To tak trochu očekávám od nadcházejícího turné. Nové písničky píšu neustále. Ale pořád hledám zvuk autenticity. Toho okamžiku, kdy písnička vznikne. Jak se to dá zachytit? Jak se to dá odnést do studia a tam nahrát? Ale jsou lidi, kterým se to podařilo, viz album Leonarda Cohena a Sharon Robinsonové Ten New Songs. Něco takového hledám.
Vždyť určitě máte domácí studio a žijete se svým producentem. V čem je problém?
Ale ten nemá pořád čas, to je strašné...
Neuvažovali jste nicméně o tom, že byste udělali desku jen ve dvou?
Takhle jsme jednou hráli v rámci projektu Cestou domov s romskými muzikanty. Hráli jsme tam s Eddiem asi čtyři písničky ve dvou, jen piano, elektronika a zpěv, a ohlas na to byl fantastický. V té nahotě se opravdu ukázala síla písniček, kterou jsem celé roky hledala. Snad se tomu přiblížíme při nadcházejícím turné. Máme to dobře vymyšlené.
