Jana Koubková prošla za svoji dlouhou kariéru mnoha hudebními proměnami a vždy měla po svém boku velmi silné a zajímavé muzikantské partnery. Platí to i pro hráčský okruh, který ji obklopuje nyní. Přestože jde většinou o hudebníky o více než generaci mladší, se svou „principálkou“ si dokonale rozumějí nejen na pódiu. Přesvědčit se o tom můžeme jak z nového alba, tak i při koncertech v klubech a na festivalech. Jako třeba dnes večer v pražském Jazz Docku, kde bude novinka pokřtěna.
LN: Album A tak si jdu... je vlastně druhé, na kterém se věnujete autorské vysloveně písničkové tvorbě ve smyslu hudby i textů, dříve jste převážně experimentovala. Co vás k tomu přivedlo?
Nechtěla jsem být zpěvačkou, ale novinářkou. Ráda se zabývám „zvukomalebnorytmickoptákovskou“ poezií, dělám si poznámky všeho druhu, když mě něco zaujme. Vydala jsem tři knížky – tu poslední v roce 2014, jmenuje se Básně z jazzové dásně. A protože mám rytmické cítění, bavilo mě psát si i písňové texty z mých pocitů. Hodně rozhodla spolupráce s podstatně mladší generací, které se mé texty líbily.
LN: Minulé album se jmenovalo Smrtstandardizmu. To zní skoro jako životní motto. Platí stále?
Tak některé životní standardy mám ráda, ale šlo mi spíš o ty jazzové. Ten můj text začíná: „Kam vlezu, vrazim do standardního jazzu, kam vlezu, tvrdě narazim, že prý už nejsem co bejvala sem v jazzu, tak lezu jak umim, než se zarazim.“ Nejsem prostě jen ta zaškatulkovaná jazzmanka. Viz Horký dech s Michalem Pavlíčkem a Jirkou Hrubešem v 80. letech, krásné období, než je Kocáb přetáhl do Pražského výběru.
LN: Na albu je kromě vás u textů podepsána také Mirka Hedbávná. Kdo to je?
Mirka Hedbávná je učitelkou matematiky, informatiky, zeměpisu a vede děti k volejbalu, který kdysi aktivně hrála. Žije v Třebíči a poznaly jsme se asi tak před deseti lety přesinternet. Mirka už vydala tři krásné knížky poezie a je skvělou fotografkou. Často vystavuje i v Praze. Má velký cit pro zvukomalebnost češtiny i smysl pro rytmus. Prostě renesanční typ.
LN: Stylově se vaše novinka rozprostírá do širokého spektra, a to včetně docela tvrdých rockových poloh. Skoro to zní jako připomínka zmíněné kapely Horký dech...
Fakt je, že tohle album je zajímavé svou pestrostí napříč žánry, i když to není jazz. Jak už říkal Miles Davis ve své autobiografii: „Vždycky jsem nenáviděl škatulky. Vždycky. Nikdy jsem si nemyslel, že by pro ně mělo být v hudbě místo. Dobrá muzika je prostě dobrá muzika a je úplně jedno, kam patří.“
LN: Spoluautorem řady skladeb je kytarista Roman Hampacher. Považujete ho v současné době za svého hlavního uměleckého partnera?
Romana Hampachera jsem poznala při hostování v kapele Poetic Filharmony v roce 2011 a o rok později už jsme se oťukávali. Roman není žádný jazzman, ale rocker, bigbíťák, psychedelik... a citlivej chlap. Přes ty mé texty jsme našli společnou cestu a já se s chutí oddávám jeho hudebním nápadům. Od roku 2004 se mnou působí pianista, varhaník, hráč na oud a akordeon Ondřej Kabrna. On je takovým mým spolehlivým guru, na jehož názor dám. Na výběr kolegů kolem sebe mám prostě štěstí. Jsou to vynikající hudebníci i „člověci“.
LN: Na svých stránkách nabízíte pořadatelům hned sedm různých projektů, kromě různých workshopů pro malé i velké také čtyři rozdílná hudební uskupení. O které je největší zájem? A které je vám vnitřně nejbližší?
Tak vnitřně jsou mi má uskupení nejbližší všechna, jinak bych nebyla schopna je provozovat. Leckdy rozhodují peníze, tak nabídnu recitál jen s pianistou. Koncerty pro školy děláme vždy za poloviční honoráře třeba dva za sebou, aby bylo na dopravu, ozvučení a kousek peněz zbyl také pro nás. A zájem je různý různě – jak pro jazzový projekt s kvartetem nebo ten bluesovější či komornější.
LN: Při nahrávání jste vlastně muzikanty ze svých kapel propojila a přizvala k nim ještě například perkusistu Alana Vitouše,s nímž občasně spolupracujete desítky let. Lze tomu rozumět tak, že chcete písničky z desky hrát ve všech svých koncertních projektech?
Mám výhodu, že své kolegy dobře znám a oni mne. Vzájemně víme, co od sebe můžeme očekávat, a že já jaksi nikdy moc standardní nejsem. Oni to dobře vědí, baví je to se mnou a na výsledku je to patřičně znát. Písničky z desky hrajeme i v menším složení, v triu či kvartetu, právě proto, že jsou to nosné melodie.
LN: Promiňte, že na závěr hovořím o věku, ale řekněte mi: kde se ve vás ve dvaasedmdesáti letech stále bere ta živelnost a hravost? Z čeho čerpáte energii?
Ze všeho! Prostě život sám. Jen je potřeba „mít chuť chtít“, i když to občas nejde. Ale vítězství je na mé straně! Zatím... Při realizaci této desky, kdy jsem se musela postarat o veškerou produkci, mě napadlo, jak je důležité: Všichni za jednoho a jedna za všechny!
