Jakkoli je Wilson znám svou neochotou poskytovat rozhovory a navíc byl na Festivalu dvou světů v italském Spoletu zcela soustředěn na uvedení Beckettovy Krappovy poslední pásky, Lidovým novinám rozhovor, kterého se účastnila i protagonistka plánované Věci Makropulos v ND Soňa Červená, neodepřel.
* LN Ve Spoletu nyní režírujete sám sebe ve své úpravě monodramatu Krappova poslední páska, což je drsná bilance života muže, který od svého mládí v den svých narozenin nahrává na magnetofon jakési ohlédnutí za uplynulým rokem. Když se probíráte „svými páskami“, jak se dnes díváte na své slavné inscenace realizované před třiceti lety – a jak se za tu dobu proměnil váš názor na divadlo?
Robert Wilson: Překvapující je, jak málo se moje práce za ta desetiletí změnila. Proměnila se sice, už jen tím, že se neustále opakuje – ale ne ve své podstatě: základní principy nebo koncepty mojí práce vždy vycházely z vizuálního pojetí a pohybu. Ale rozšířil se můj výrazový slovník ve smyslu práce s textem, zvukem, prostorem, architekturou a pohybem.
* LN Téma Poslední pásky má velmi blízko k Věci Makropulos, snad jen těch pásek je ve skříni Emilie Marty za 300 let víc. Ale výsledek bilance – otázka, proč vlastně pokračovat dál – je totožný. Jak vnímáte ten dvojí úhel pohledu na stejné téma?
Robert Wilson: Často prozkoumávám mnoho faset stejné látky nebo otázky a snažím se dívat na to samé téma z odlišné perspektivy. Podstatná je pro mne práce s lidmi přímo na zkušebně. Nepracuji tak, že bych seděl sám v pokoji a představoval si situace. Vlastně – dokud nezačnu pracovat s lidmi, nemám ponětí, jaký bude definitivní tvar inscenace, ten se rodí až na zkušebně při konkrétní práci.
* LN Už při Janáčkově Osudu jste spolupracoval se Soňou Červenou. Její životní příběh exulantky ji navíc spojuje s Emilií Marty podstatnou vazbou. Zamýšlíte ve své inscenaci i těchto souvislostí využít?
Robert Wilson: Možná... ještě nevím, dokud skutečně nezačnu pracovat ve zkušebně, což jsem zatím neudělal. Rozhodnu se až při této práci.
* LN Vaše spolupráce s Robertem Wilsonem je dlouholetá – nyní si vás vybral do titulní role Věci Makropulos, opět v národním. Pro vídeňskou Universal Edition jste přeložila do němčiny libreto Janáčkovy Makropulos, text tedy znáte dokonale – navíc svým osudem máte pro roli Emile Marty pochopení, které je běžným smrtelníkům odepřeno. Už jste s panem Wilsonem vaši roli probírali?
Soňa Červená: Ano, přeložila jsem nově Janáčkovo libreto Věci Makropulos – při vší úctě k Maxi Brodovi a jeho zásluhám o Janáčka v zahraničí, jeho překlad je nepřesný, přestárlý a tak trochu šitý horkou jehlou. Ale pozor! Janáčkovo libreto je na hony vzdáleno původní Čapkově divadelní hře. Čapek napsal satirickou, lehce filozofickou komedii; Janáček to svojí dominující osobností a geniální hudbou převedl ve velké drama. Čapkovi ostatně trvalo dlouho, než se s Janáčkovými úpravami pro operu smířil... Myslím, že drama opery zanechalo stopy na mnoha činoherních provedeních. A teď nastal čas, abychom znovu dali slovo činohernímu Karlu Čapkovi. Slyšela jste, jak Bob pracuje – před započetím zkoušek nerad hovoří o definitivním tvaru inscenace... s odpovědí zatím počkejme. Jsem běžný smrtelník a můj osobní život se mi nesmí plést do osudu Emilie. Mám svoji vizi, kterou si možná troufnu přednést na našem prvním workshopu tento srpen v jeho umělecké laboratoři Watermill Center na Long Islandu. Říkám možná, protože už teď vím, že mne Bob trumfne. Jeho práce, kterou jsem teď viděla ve Spoletu, mě zase jednou přivedla do stavu transu, závisti, inspirace a naděje.
* LN Nyní excelujete v Březinově/Nekvasilově opeře Zítra se bude... Viděl už Robert Wilson tuto inscenaci?
Soňa Červená: Měli jsme trochu pochybnosti, zda tato „politická“ opera bude srozumitelná i zahraničnímu publiku, ale po zkušenostech s hostováním v zahraničí je zřejmé, že téma intuitivně chápe i mezinárodní publikum, a prakticky všude se nám dostalo spontánních ovací. Bob přiletěl do Prahy na naši druhou premiéru... a byl nadšen. Z Londýna přijela také ředitelka prestižního Barbican Theatre Louise Jeffreys a hned nás pozvala na duben 2010. Doufáme, že to vyjde.
***
Wilson chtěl pro Čapka získat Toma Waitse
PRAHA Režisér Robert Wilson uvažoval, že do činoherní inscenace Věc Makropulos, kterou chystá Národní divadlo, zapojí jako autora scénické hudby Toma Waitse. Přemýšlel i o Lourie Andersonové, ale nakonec se na doporučení Soni Červené rozhodl pro hudebního skladatele a „martinůologa“ Aleše Březinu. „Vyjma opery Zítra se bude… jsem pro Soňu Červenou napsal ještě melodrama a několik drobnějších věcí, kromě toho jsme si společně zahráli i ve filmu Pupendo,“ říká Březina. Wilson podle něj kladně hodnotí nejen zmiňovanou operu, ale i například hudbu pro film Obsluhoval jsem anglického krále, jejíž část americký režisér použil loni ve své videoinstalaci Toe Tapping Project v Pekingu. „Z našeho rozhovoru vím, že má rád originalitu a hledačství, otevřenost novým nápadům – v tom bychom si mohli dobře rozumět,“ míní český skladatel. Důležité je hledání cesty A jak by měla hra Karla Čapka ve výsledku vypadat? „Hudba vyplyne z celkové koncepce. Ta se začne rodit v srpnu ve Watermill, kde bych rád už nějaké své nápady předvedl. Důležité je hledání společné cesty a v té bude hrát zásadní roli i herecké umění a divadelní instinkt Soni Červené, která je bezesporu hlavním důvodem vzniku připravované inscenace.“ hah
