Japonské mohylové hrobky, nazývané japonsky kofuny, patří k velkým pokladům světové civilizace. Ty největší jsou plně srovnatelné s egyptskými pyramidami, ale ve světě se o nich téměř neví a rozhodně nejsou cílem velkých turistických výprav.
V současné době je v Japonsku více než deset tisíc mohylových hrobek, ale většinu z nich tvoří jen malé hrobky o průměru pět až deset metrů. Kofunů, které jsou delší než 200 metrů, je asi čtyřicet, dalších padesát přesahuje délku sta metrů. Po obvodu bývají obklopeny vodním příkopem, někdy je dokonce příkopů více.
Velké kofuny mají zcela neobvyklý půdorys, který připomíná jakousi klíčovou dírku. V přední části ho tvoří kruh a v zadní čtverec nebo obdélník. Archeologům se nepodařilo dodnes vysvětlit, proč byl užíván právě tento zvláštní tvar. Několik mohyl s klíčovou dírkou najdeme také v Koreji, ale ty jsou mnohem menší.
Vůbec první mohyly se na japonských ostrovech objevily zcela náhle kolem roku 300 n. l., vrchol zaznamenaly v pátém století a v šestém století jejich éra pozvolna končila. Poslední se datují do 8. století.
Vůbec největší je kofun na okraji Ósaky (ve městě Sakai) s předpokládaným datem vzniku v roce 443, ve kterém je údajně pohřben císař Nintoku. Jeho délka je 486 metrů, šířka v nejširším místě 305 metrů a maximální výška 35 metrů. Zalesněná mohyla je dnes obklopena třemi pásmy vodních příkopů; délka celého komplexu pak dosahuje 793 metrů a maximální šířka je 656 metrů. Druhý největší kofun (údajně císaře Ódžina), rovněž poblíž Ósaky, je dlouhý 415 metrů a pochází z 5. století.
Pro srovnání: Velká pyramida v egyptské Gíze má za základnu čtverec o délce 230 metrů, je ale vysoká 146 metrů. Je tedy podstatně vyšší než japonské kofuny. Při přepočtu na krychlové metry však prvenství připadá Japonsku.
Až do smrti císaře Hirohita v roce 1989 se běžně mluvilo jen o malých mohylových hrobkách, kterých jsou hlavně v okolí Nary desítky. A dokonce několik z nich bylo v 70. letech zpřístupněno turistům. O majestátních mohylách, ve kterých byli pohřbeni starověcí panovníci, se ale vůbec nemluvilo. Vědělo o nich jen pár odborníků.
Dnes se turisté mohou dostat k vnějšímu okraji třetího ochranného vodního příkopu Nintokuovy mohyly. Dá se tam dojet i veřejnou dopravou z centra Ósaky. Přístup tam zakázán není, ale cestovní kanceláře takovýto výlet nijak nepropagují ani běžné turistické průvodce nepřinášejí pokyny, jak se tam dostat. Ale i pohled z vnějšku je zajímavý. Invaze, o níž kroniky mlčí Mohyly jsou obestřeny tajemstvím. Jejich existence je totiž v naprostém rozporu s tím, co říkají obě nejstarší japonské kroniky z počátku 8. století. Světlo do celé záležitosti by mohl vnést pouze archeologický výzkum kofunů. Jenže k němu by musel dát souhlas císařský dvůr v Tokiu.
Ten až donedávna vstup do blízkosti hlavních mohyl odmítal, nejen pro veřejnost, ale i pro vědce -s tím, že nelze rušit klid dávných vládců. Závažnějším důvodem jsou ale nejspíš obavy z toho, že by podrobný průzkum vyvrátil tradiční představu o japonské císařské dynastii. Císaři Ódžin a Nintoku, kteří byli v pátém století pohřbeni ve dvou největších kofunech, jsou podle kronik až čtrnáctý a patnáctý.
První měl být už v roce 660 před n. l. přímý potomek bohyně slunce jménem Džimmu. Proč by ale po prvních třinácti císařích nezbyla žádná památka a pak by se náhle vládcům začaly stavět tak okázalé mohyly? O tom kroniky mlčí.
Vysvětlení však nabízí teorie o invazi jezdců na koních z pevniny na ostrovy, kterou jako první formuloval japonský profesor Namio Egami v roce 1949. Podle ní se do Japonska na počátku 4. století přeplavil velký počet válečníků z kontinentu (buď z Korejského poloostrova, nebo až z Mandžuska), kteří se na ostrovech ujali vlády a své panovníky i významné osoby začali pohřbívat do mohylových hrobek.
O tom, jak citlivá je i nyní otázka japonsko-korejských vztahů, svědčí incident z roku 2001. Když císař Akihito v den svých narozenin poskytl rozhovor japonským novinářům, uvedl, že matka jednoho z jeho předků v 8. století pocházela z rodové linie korejského krále.
Císař se o tom zmínil ve snaze projevit gesto dobré vůle před blížícím se mistrovstvím světa v kopané, jež roku 2002 organizovalo Japonsko společně s Koreou. Většina japonských novin však tuto pasáž vypustila a když se o této cenzuře doslechli Korejci, vyvolalo to u nich naopak vlnu pobouření. Přitom je to známý fakt, jen se o něm dlouhá léta veřejně nemluvilo.
Teorie o dávné invazi byla zpočátku rozhořčeně odmítána, ale dnes se těší i mezi odborníky značné podpoře. Její pravdivost by však mohl potvrdit právě jen archeologický průzkum.
Naděje pro archeology Japonští archeologové již dlouho usilují o povolení k průzkumu velkých kofunů. Prvního úspěchu dosáhli v lednu 2007, kdy císařská kancelář vydala povolení pro úzce vymezený počet specialistů, kteří mohli zahájit průzkum jedenácti vybraných kofunů. Mezi nimi je i ten nejvyhlášenější, tedy císaře Nintokua v Ósace. Archeologové se ale prozatím mohou přiblížit jen k vnějšímu obvodu mohyly a v žádném případě nesmějí vstoupit dovnitř.
Jediným případem, kdy se podařilo přímo nahlédnout do vnitřku té nejslavnější, Nintokuovy hrobky, byla událost v roce 1872, kdy v okolí Ósaky běsnil silný tajfun a trochu pobořil vnější stěny. Tenkrát bylo prý možné zahlédnout i různé zbraně a jiné předměty, ale jsou to všechno jenom neoficiální zprávy. Dokonce se tehdy údajně podařilo některé předměty vynést ven a nyní jsou vystaveny v Bostonském muzeu. Nikdy to ale nebylo oficiálně potvrzeno.
Běžně se lze v japonských i zahraničních muzeích setkat jen s tzv. haniwa - malými figurkami z vypalované hlíny znázorňujícími obvykle lidské postavy nebo zvířata. Bývaly umísťovány po obvodu kofunů a jejich účel není znám. Vědci však předpokládají, že sloužily jako náhražka za živé oběti.
O autorovi| JIŘÍ JANOŠ, Autor je japanolog a koreanista, v nakladatelství Academia vydal knihu nazvanou Japonsko a Korea, dramatické sousedství. Převzato z dnešního pořadu Meteor Českého rozhlasu, který se vysílá v sobotu po osmé hodině na vlnách ČRo 2 Praha a ČRo Leonardo na adrese www.rozhlas.cz/leonardo. Text zkrátila redakce LN.
