Vloni se stal prvním držitelem nově založené ceny za nejlepší překlad do japonštiny The Best Translation Award in Japan. Získal ji za překlad knihy Patrika Ouředníka Europeana.
Jakou má takové ocenění váhu?
Nakladatelé a média hledají, jak podpořit nové knihy. Potřebují k nim komentář. Dobrá recenze ve vlivných novinách může dopomoci ke slušnému prodeji. My Japonci máme přehled o západoevropské kultuře, ale málo známe literaturu střední Evropy. Přitom když se podíváte na knížky, co se vydaly v Česku, je tam spousta věcí úplně neuvěřitelných, které mají opravdu skvělou kvalitu, ale málo lidí o nich ví.
A které to podle vás jsou?
Beletrie, filozofie, výtvarné umění. Pořád nacházím něco nového. Jako student jsem znal Karla Čapka a Milana Kunderu. Když jsem byl v Praze, našel jsem Ladislava Fukse, Michala Ajvaze, Jiřího Koláře, věci pro Japonce neznámé, originální, neovlivněné západní kulturou. Mám výhodu, že z češtiny překládá málo kolegů, a tak si mohu vybírat, co mne zajímá. Kdo se zabývá třeba francouzskou literaturou, musí se rozhodnout pro úzkou specializaci, například na Prousta. Já můžu překládat výborné knížky, psát nebo přednášet o výtvarném umění. To je myslím navíc český fenomén, že všechny ty věci spolu navzájem souvisí.
Jak se liší česká literatura od japonské?
Ukecaností. (smích) Způsobem vyprávění – ten český je pro Japonce zajímavý. Například v Postřižinách vypráví Maruška, matka Hrabala. Vypráví tedy matka autora a kecá a kecá, ale je to krásná ukecanost. Ukecanost má takovou poetičnost, což je jeden z rysů české literatury.
A také: Japonci jsou spíš vážní. Češi mají humor. My jsme japonsky rigidní a vy jste flexibilní. Vše uděláme striktně a včas. Ale vy Češi mávnete rukou nad pětiminutovým zpožděním. Poznal jsem uvás spoustu věcí. Derek Sayer napsal tlustou knížku Praha, hlavní město 20. století. Píše, že hlavní město 19. století byla Paříž, kde byl Lumiére, který symbolizoval světlo. Hlavní město 20. století je pak pro něj Praha, protože tam je to nejtemnější místo. Tolik převratů a historických událostí. Každý převrat přináší nový světový názor. To v Čechách proběhlo několikrát. Měli jste tolik převratů, v důsledku kterých jste si vytvořili odstup od historie. V Japonsku jsme nikdy neměli revoluci, takže Japonci jsou spíš takoví slušní k moci. Myslím, že se z české literatury můžeme naučit, jak pochopit dějiny, které jsou docela relativní. Jeden den je tu komunismus, zítra kapitalismus. Nejlepším příkladem toho je Ouředníkova Europeana, kde je tolik údajů a čísel, že člověk po čtení nepozná, co je lepší, co je horší. Je to absolutní relativnost, která neumožňuje absolutní pochopení.
Podle čeho si vybíráte knihy, které přeložíte?
Zatím jsem si vybíral vždy svobodně, podle vkusu. Přeložím obvykle první tři kapitoly a předložím je redaktorovi. Ze začátku jsem měl potíž najít nakladatelství, které má zájem o českou literaturu. Dnes už jich je několik. Česká literatura se na trhu zahraniční literatury docela dobře prodává. Prvotní náklad bývá mezi 1500 a 4000 výtisky. Obsluhoval jsem anglického krále mělo třetí dotisk, celkem se vydalo deset tisíc výtisků. Nakladatelé dnes proto chtějí víc české literatury, ale není dost překladatelů z češtiny.
Je to tedy tak, že Obsluhoval jsem anglického krále bylo pro vás skutečným zlomem coby pro překladatele?
Zpočátku jsem se zabýval spíš akademickými věcmi. V roce 2010 se v japonských kinech promítal film Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále. Distributor mne poprosil, abych zkontroloval japonské titulky. Já Hrabala četl, ale myslel jsem, že není možné jeho knihy přeložit do japonštiny, protože používá spoustu osobitých výrazů a slangu. Když jsem kontroloval titulky, jeho čeština se mi tak líbila, že jsem dostal chuť ho překládat. Přeložil jsem první kapitolu pro sebe. Měl jsem zase štěstí, že japonský spisovatel Natsuki Ikezawa viděl Menzelův film, zaujal ho příběh a oslovil distributora, zda nezná někoho, kdo umí česky. A distributor řekl: „Pan Abe teď překládá Hrabala, tak jestli máte zájem, tak by vám to asi určitě půjčil.“ Poslal jsem první část, on byl nadšený a rozhodl se dojednat vydání knihy.
