RECENZE: Jazyk Rolling Stones zmodral. Jejich nové album je syrovou poctou blues

Dokud člověk neuslyší, neuvěří. O tom, že se na novince „Stouni“ hodlají vrátit ke svým bluesovým kořenům, se mluvilo už nějaký čas. Že to ale bude návrat tak pravověrný, a tak autentický a přesvědčivý, to asi očekával málokdo. Asi skoro každý ví, že „největší rock’n’rollová kapela na světě“ s blues na prahu sixties začínala. Je známo i to, že po celou svoji více než padesátiletou dráhu se k tomuto prastarému žánru vracela pro doušky živé vody, ať už v podobě občasných coververzí, vlastních písniček v jeho duchu anebo ve spolupráci s autentickými americkými bluesmany.

Ostatně, hudební prvky, které přímo korespondují s blues, mají „Stouni“ (nazvaní podle slavné písničky otce chicagského blues Muddyho Waterse Rolling Stone) velmi podstatně zastoupeny i ve svých vlastních rockových písničkách. Ať to jsou Richardsova kytarová ladění do otevřených akordů, což je typický fór bluesmanů z mississippské Delty, hráčská technika slide, mnohé ze slavných písničkových riffů, které upomínají na riffy starých bluesmanů, aranžmá jakoby „proti sobě“ a zároveň dokonale „spolu“ jdoucích partů obou kytar v kapele, anebo Jaggerova foukací harmonika.

Není pochyb, že blues je v Rolling Stones všudypřítomné, ať hrají cokoli. Nicméně, a to je obrovský paradox, takhle stylově čistou bluesovou desku ještě nikdy nenatočili. Museli si na ni počkat, až jim skoro všem bude přes sedmdesát (jen Ronnieho Wooda čeká zakulacení věku až napřesrok). A možná také, až de facto vypadnou z hudebního byznysu, nutícího sekat nová a nová alba jak o závod. Až prostě budou moci točit desku pouze a jedině proto, že se jim chce. A udělat ji tudíž nekompromisně takovou, na jakou zrovna mají chuť.

Hraní jen tak
Nápad na celkové ladění alba Blue & Lonesome prý vznikl vlastně náhodou. Rolling Stones začali s nahráváním autorského materiálu, ale chtěli se ve studiu „rozehřát“ nějakou bluesovkou, kterou mají stále v hlavě, přestože ji nehráli, aspoň před lidmi, skoro půl století. Už to je obdivuhodné a dojemné: že když tihle muzikanti, kteří při turné mají každý vlastní auto, každý bydlí v jiném hotelovém pokoji a vidí se jen na pódiu, mají při příchodu do studia chuť si zahrát „jen tak“, aby se dostali do provozní formy.

Historka o vzniku nového alba pokračuje: přehrávání starých bluesovek se jim tak zalíbilo, že vlastní písničky dali k ledu a rozhodli se vyseknout poklonu svým dávným posluchačským láskám a hudebním vzorům. To, co je na albu nejlepší, je právě ona atmosféra, kdy je z každé vteřiny cítit absolutní pohoda a radost, ve které se nahrávalo.

Tucet písní (logický počet, dvanáctka je v blues zásadní číslovka, neboť dvanáct taktů má nejrozšířenější bluesová forma) bylo natočeno za tři dny, zjevně bez velkého aranžování. Vlastně metodou jam sessionu, při kterém se sejdou muzikanti, kteří se často ani neznají a improvizují na témata známých písniček. Ostatně, dva takové vyložené jamy jsou i na tomhle albu zachyceny: v Everybody Knows About My Good Thing a I Can’t Quit You Baby hraje se „Stouny“ bluesman Eric Clapton. Byla to shoda okolností – nahrával ve vedlejším studiu vlastní album a ke starým kámošům si zaskočil na kus řeči a pár tónů.

Nesmírně syrové album, při jehož vzniku nebylo použito žádných playbacků, připomíná nejen klasické nahrávky chicagského elektrického blues z 50. a 60. let, tedy originální verze těch písniček, které si Rolling Stones vybrali (jsou to písně z repertoáru Little Waltera, Jimmyho Reeda, Otise Rushe, kupodivu a naštěstí nikoli ty „nejprovařenější“), ale v některých případech dokonce garážové americké blues 90. let. Tedy takové, které vycházelo na nezávislém mississippském labelu Fat Possum a stalo se kultovní muzikou pro část rockové scény té doby – na těch nahrávkách vyrostl Jack White a dnes v podstatě stadionová kapela The Black Keys natočila své první desky právě u této firmy.

Onen nesmírně syrový výraz, u kterého nezáleží na tom, jestli nějaká nota spadne pod pomyslný stůl, ale zcela se upřednostňuje výraz, atmosféra a odpich, je příznačný i pro Blue & Lonesome.

I když je za hlavního bluesmana v Rolling Stones jaksi ze zvyku považován Keith Richards, hlavní postavou alba je bezesporu Mick Jagger. Nejen pro všudypřítomnou foukací harmoniku, jejíž party odpovídají výše řečenému – nemůžeme je poměřovat geniálními hráči typu Little Waltera, ale tady nejde o závody, nýbrž o výraz – ale zejména kvůli zpěvu. Ve svých třiasedmdesáti na tomhle albu Jagger zpívá jedním slovem fantasticky. S absolutním vhledem, ale i nadhledem, s širokým rozsahem tónů, poloh i emocí. Je bossem téhle nové desky a všechny uštěpačnosti o milionáři z fitka, kterými bývá někdy častován, jsou náhle zapomenuty.

Zbývá už jen zodpovědět případnou otázku, zda má další album bluesových coververzí v roce 2016 nějaký smysl. Ano, má. Jednak proto, že je prostě od Rolling Stones. Ale nejen. Je to zkrátka výborná deska.