* LN Napsal jste několik scénářů, mimochodem i k filmu Ivana Vojnára Lesní chodci, který jste pak také v roce 2001 převedl do knižní podoby. Jaká je tedy vaše scenáristická zkušenost?
Knížku Lesní chodci jsem napsal vlastně především proto, že mi bylo líto, nakolik se film od mého scénáře vzdálil. Kromě toho jsem napsal scénář k jedné povídce filmu Romana Vávry Co chytneš v žitě a scénář o ukrajinských dělnících, který měl původně točit Pavel Marek, ale sešlo z toho, tak jsem ho prodal České televizi, aby se mi alespoň zaplatila práce. Vedle toho jsem napsal ještě tři scénáře z různých důvodů nerealizované.
* LN Lesní chodci tedy byli nejdříve scénářem, pak teprve knihou. Jaká je posloupnost vašich sibiřských dokumentů a románu Cesty na Sibiř?
Moje dokumenty a Cesty na Sibiř vznikaly souběžně a do značné míry nezávisle na sobě. Ale s jistým zjednodušením by se dalo říct, že moje cestování i natáčení bylo prostředkem, jak si opatřit materiál k napsání románu. Já jsem vždycky věděl, že chci hlavně psát, k literatuře mám přece jen blíž než k filmu, jako filmař zůstávám pořád spíš amatérem.
* LN V jakém časovém odstupu od svých zážitků jste román psal?
To bylo různé. První kapitoly, které se odehrávají v 90. letech, jsou psány z velkého odstupu. Navíc jsem neměl k dispozici žádné záznamy či deníky, a pokud jsem se potřeboval opřít o autentické zážitky, musel jsem je rekonstruovat pouze z paměti. Co se týče pozdější doby, to už jsem deníky k dispozici měl a taky už jsem o věcech, které jsem prožíval, ve vztahu k románu rovnou přemýšlel.
* LN A kdy jste potom poznal, že je román hotový?
Když jsem měl text hotový zhruba v současné podobě, jel jsem na Sibiř ještě jednou a očekával jsem, že to vydá na nějaký rozsáhlejší epilog. Ten jsem pak taky napsal, ale lidé, kteří mě během psaní podporovali a se kterými jsem se radil, mě přesvědčili, abych ho vyhodil, že ten román už je hotový, a tohle je tam navíc. Najednou mi románová kompozice sama zkrátka už zabránila pokračovat, sama si řekla o závěr. Tím ale na druhou stranu neříkám, že nemohou přijít Cesty na Sibiř 3 a 4, všechno je samozřejmě otevřené.
* LN Máte po té době strávené na Sibiři dojem, že ji dobře znáte?
Je pravda, že přes tu obrovskou rozlohu jsou si tu mnohá navzájem hodně vzdálená místa dost podobná, takže se trochu zjednodušeně dá říct, že když vidíte jednu sibiřskou vesnici, jako byste viděl všechny. Navíc je tu nízká hustota osídlení, například Jakutie je velká jak dvě Francie, ale žije tu necelý milion obyvatel, takže brzy zjistíte, že všichni vzdělanější lidé tu vlastně chodili do jedné školy.
* LN Mluvili jsme o vašem angažmá u hraného filmu, poté jste se posunul k dokumentům, které teď v českém prostředí mají takzvaný boom. Jak jej vnímáte?
Myslím si, že dokumentární tvorba je u nás vcelku zajímavější než klasický hraný film, mezi dokumentaristy lze najít řadu výrazných osobností. Netočí se tu sice tak velké peníze, na druhou stranu je tu ale větší svoboda a menší tlak ze strany producentů na komerční úspěšnost, takže mohou vznikat věci jiné, divné...
* LN Proto vás to k němu nalákalo?
Ne, s dokumentem jsem si začal spíš proto, že jsem nevěděl, co jiného bych měl dělat. Realizovat scénáře se mi nedařilo, materiál na knihu jsem tehdy ještě neměl, tak jsem vzal kameru a šel točit – přestože jsem to neuměl, protože jsem dokumentaristiku nestudoval. Takže jsem se to učil za pochodu, dílem intuitivně, dílem s pomocí přátel.
* LN Jakou roli ve vašich sibiřských dokumentech a také Cestách na Sibiř hraje prostředí, tedy určité „exotično“?
V dokumentech je to asi patrnější, a jsou tedy žánrově snadněji zařaditelné. Ale v románu jsem s tím pracoval jemněji. Nejde ani tak o Sibiř, tam může koneckonců jet každý, důležité je především to, že někdo jiný by tam potkal jiné lidi a zažil jiné věci než já. Neboli jde mi o to, co nelze zobecnit. Autor, který zdůrazňuje exotiku, jenom přiznává, že zůstal na povrchu a těch opravdových zázraků si nevšiml.
* LN Téměř to ale podle Cest na Sibiř vypadá, že váš život pro vás začal být z hlediska románové látky zajímavý, až když jste někam vyjel.
To si nemyslím, i když to tak může vypadat. A kromě toho já nejsem totožný s hrdinou mého románu, on neprožívá úplně to samé, co jsem prožíval já. Ale když už uvažovat nad tím, co je v životě zajímavé, pak bych řekl, že fáze, kdy je člověku blbě nebo kdy se nudí, a fáze, kdy se vydá na cestu a jeho nálada se zlepší, jsou z hlediska románu a z hlediska toho, co hrdina prožívá, stejně důležité a stejně náročné na popis. Jedna není méně zajímavá než druhá.
Pro knihu hlasovali Tomáš Dimter, Pavel Dominik, Edgar Dutka, Petra Hůlová, Ladislav Nagy, Petr Placák, Ladislav Šerý a Eliška Vlasáková. Recenzoval ji Ladislav Nagy v Orientaci 13. 12. 2008.
5. až 6. místo
Cesty na Sibiř 1, 2
Martin Ryšavý Vydala Revolver Revue, Praha 2008. 606 stran.
