Výstava představuje tvorbu čtrnácti výtvarníků z Čech, Slovenska, Polska , Maďarska, Ruska, Bulharska, Rumunska a dalších zemí, které mají za sebou obdobnou zkušenost. Samozřejmě že celkový společenský vývoj je odlišný od států s tradiční demokracií. Ale tím zvláštnější může být inspirace, kterou umělci čerpají v období často bolestných proměn, které mohou vést i ke zhoršení situace.
Řada vystavených děl nás nutí k zamyšlení nad tím, co bude dál, co můžeme vlastně očekávat. Právě v tomto smyslu je zajímavý projekt bulharského týmu (Boris Missirkov, Georgi Bogdanov, …), který vychází z průzkumu uskutečněného na několika sofijských gymnáziích. Základem jsou dotazy studentům na jejich budoucnost, na jejich touhy, které by se měly naplnit během dvou nebo tří desetiletí. Z průzkumu vyplývá, jak jsou představy rozdílné. Někdo hledá úspěch a slávu, další se spokojí s pohodlným životem a blahobytem. Jiní přemýšlejí o tom, jak je někdy snadné dostat se nahoru, ale jak o to rychlejší může být pád. Další sní o jednoduchém a klidném venkovském životě s rodinným zázemím. Výsledkem jsou pak fotomontáže, které tento předpokládaný vývoj vystihují.
Slovenský konceptuální umělec Roman Ondák, který svou zemi s citem pro prostředí a zároveň radikálně reprezentoval na letošním benátském bienále, se zabývá možnostmi manipulace s jedinci nebo skupinami lidí. Za tímto účelem navozuje nezvyklé situace a sleduje, jak se lidé chovají, když jsou přinuceni opustit zaběhnutá klišé, a jak reagují na nečekané podněty. Zajímavé je video Poláka Artura Zmijevského, který paroduje výcvik čestné gardy polské armády, ovšem v závěru přenesené do cvičebny aerobiku. Vojáci pochodují nejdříve v exteriéru, představují nacvičené situace a nakonec mašírují před velkým zrcadlem úplně nazí, ale přitom v kanadách a čepicích za zpěvu pochodových písní. Rus Oleg Kulik se zabývá místem člověka v přírodě a sleduje ho s výraznou ironií, když předvádí sexuální soužití psa a jeho pána. Tato videoinstalace ovšem vzbudila prezentací sodomie pohoršení některých návštěvníků. Mou nevoli nevzbudila, jen mě trochu nudila. Rumun Dan Perjovski využívá kavárenské „držáky“ na noviny, do kterých vsazuje své zjednodušené kresby. Vytváří tak jakési „osmistránkové“ galerie, kterými si každý může listovat. Zabývá se v nich dnešním, ovšem mnohdy jen na první pohled „krásným světem“.
Milica Tomič (narozená v Bělehradě v roce 1960) prožila několik společenských zvratů. Od někdejší modernizace až po traumatizující jugoslávské války. To se odráží v jejím sugestivním videu, kde je čím dál víc zraňovaná.
Pražská výstava je novou variantou expozice, kterou její autor Pavel Liška před časem připravil pro Ostdeustche Galerie v Regensburgu. Podařilo se mu podat promyšlenou výpověď, přinášející značně rozdílné pohledy umělců střední a mladší generace na životní proměny ve svých zemích. Projekt má výrazné sociologické a společenskokritické zabarvení, ale zároveň přináší jasnou uměleckou výpověď. Je tedy vyvážený ve volbě témat i výrazových prostředků. Tím se liší od mnoha méně zdařilých pokusů, kterými se současná scéna jenom hemží.
Narušitelé hranic
Galerie hl. m. Prahy,
Městská knihovna
Autor výstavy je Pavel Liška,
kurátorka Olga Malá, do 10. 1.
