* LN Přečetl jste si na internetu obvinění tří poslanců z korupce?
Ano, samozřejmě.
* LN Sledujete to s potěšením, protože Vrchní státní zastupitelství v Olomouci pokračuje vaší cestou, nebo s poděšením, protože zašlo příliš daleko?
Sleduji to s profesionálním zájmem. Kauza je mimořádně zajímavá; mimochodem právně zajímavější než případ pánů Bárty a Škárky a v některých aspektech nejednoznačnější. Soud, který ji bude rozhodovat - dostane-li se věc do stadia řízení před soudem -, bude muset odpovídat na mezní otázky vztahu politiky a trestního práva, na které jsem já odpovídat nemusel. Mě na tyto otázky tehdy nenavedla projednávaná kauza, ale rozhovor v Lidových novinách, který se mnou po rozsudku vedli vaši kolegové Weiss a Drchal.
VÍCE O KAUCE NAGYGATE NAJDETE ZDE |
* LN To byl až věštecký rozhovor: padla v něm otázka, jestli by bylo korupcí, kdyby předseda strany ovlivňoval hlasování poslance tím, že mu slíbí funkci předsedy výboru. Řekl jste, že „čistě z hlediska trestního zákoníku“ ano, ale „ani trestní právo nemůže být vykládáno úplně mimo ustálenou realitu politického života“.
Dnes bych to zkusil definovat lépe. Přitom dospěju k témuž závěru: tohle by trestné být nemělo.
* LN Tehdy jste neodpověděl jasně - „je to pro mě mezní otázka“.
Váš kolega mi tehdy pomohl otázkou k přemýšlení. „Ustálená realita politického života“ je dost nejasný pojem - zvlášť kdyby se na jeho základě mělo rozhodovat o vyslání zásahové jednotky. Myslel jsem to takto: když premiér hrozí ministrovi, že při hlasování proti programu strany ho odvolá z vlády, někdo by mohl striktně vzato tvrdit, že je to třeba trestný čin vydírání. Ale nebyla by to rozumná aplikace trestního práva.
Celý rozhovor se soudcem Janem Šottem najdete ve víkendovém vydání Lidových novin.
