Do frankfurtské galerie Schirn Kunsthalle se výstava nazvaná Boom For Real dostala z londýnské Barbican Art Gallery, kterou obývala od loňského září do letošního ledna. Ve Frankfurtu bude k vidění do 27. května.
Základní dojem o Basquiatovi, kterého veřejnost zná i ze stejnojmenného, hereckými hvězdami nabitého životopisného filmu režiséra Juliana Schnabela z roku 1996, kde jej ztělesnil Jeffrey Wright (a role Andyho Warhola byla parádním číslem Davida Bowieho), je závist. Protože tento umělec měl, jistěže díky svému specifickému talentu, ale také velké dávce štěstí, možnost být v centru mimořádného kulturního vření, díky němuž byl New York v „Basquiatově době“ skutečnou oázou doslova hmatatelné tvorby.
  |
Zcela zásadním rysem tohoto varu bylo přirozené propojení umělců s jejich publikem, ale hlavně představitelů různých kulturních disciplín na pár místech. Ať to byly noční kluby, jimž dominoval kultovní Mudd Club, anebo společné akce. Jednou takovou byla výstava New York / New Wave, kterou uspořádal spolumajitel Mudd Clubu Diego Cortez zkraje roku 1981 a přizval na ni kolem stovky aktuálních umělců všech profesí.
Byli mezi nimi výtvarníci Andy Warhol či Keith Haring, fotograf Robert Mapplethorpe, spisovatel William Burroughs či hudebníci David Byrne, Brian Eno nebo Robert Fripp. První, co návštěvníci při vstupu viděli, bylo graffiti s názvem výstavy, vyvedené právě JeanemMichelem Basquiatem.
Tento výtvarný samouk byl součástí rodící se scény pouličního umění graffiti a jeho sprayové nápisy na manhattanských zdech, mající sarkastický, často až dadaistický obsah a podepsané tagem SAMO©, měly vysloveně kultovní status.
Cortez správně pochopil, že graffiti jako nový výtvarný styl rezonuje současným New Yorkem, nezapomeňme, že ve stejné době městu vládla nejen rodící se rocková nová vlna, ale také v „černých“ čtvrtích začínající hip hop. K němu měl Basquiat, jehož otec pocházel z Haiti a matka byla Američanka portorického původu, a patřil tedy mezi takzvané „barevné“, blízko. Stejně jako k afroamerickému jazzu, zejména be bopu v čele se saxofonistou Charliem „Birdem“ Parkerem, který, jak je vidět na řadě vystavených děl, byl jedním z jeho zásadních inspiračních zdrojů.
Basquiatova kariéra, během níž se dostal mezi smetánku americké kultury, byla velmi krátká: zemřel v pouhých 27 letech roku 1988 na předávkování drogami. Je pro ni příznačná vzácně ucelená tvorba. Na jedné straně až dětský pohled na svět i způsob projevu, na straně druhé zjevný intelektuální přesah, který se odráží do témat děl i všudypřítomných z graffiti odvozených slovních vstupů. To dohromady vytváří originalitu, působivou i třicet let po umělcově smrti.
