Když „Bébela“ zmiňují ženy, často o něm hovoří jako o lamači srdcí, jemuž je dopředu odpuštěno. Mladý Jean-Paul, jedna z nejpopulárnějších osobností kulturní Evropy minulého století, přece vyslovil nedokonalou angličtinou onu větu: „Bez žen já nic!“ A zástupy žen byly ochotny padnout svému idolu k nohám.
Belmondo v postoji k ženám propojil filmovou kariéru s osobním životem. Bral si je, žádnou nenechal, aby nad ním měla vrch. Ale zároveň jim projevoval lásku, jejíž velikost snese srovnání se silou přízně ženského publika. Belmondo odvozoval své kvality od osobností žen, jež stály po jeho boku nebo mu ochotně vytvořily „křoví“.
Ve filmu třiaosmdesátiletý muž, putující po starých známých místech natáčení zhusta změněných k nepoznání, přichází říct, že doba jeho slavného tažení světem byla dobrá. Ve věku politické korektnosti a tlaku na absolutní genderovou rovnost připomíná, že s mužskou rolí to bylo a může být i jinak.
Požadavky místo vyznání
Sociálními sítěmi už nějaký čas obíhá citát přisuzovaný novodobé hollywoodské stálici, Američanovi Bradu Pittovi, pod záhlavím Žena je obrazem svého muže. Manželka prochází osobní krizí a muž místo toho, aby upadl do stresu spolu s ní nebo ji opustil, jí věnuje veškerou pozornost a cit, až ji z depresí dostane. „Pokud ji milujete k zbláznění, vrátí vám to,“ stojí v tom textu.
Deset let po druhé světové válce, kdy se úspěšný boxer a nadšený fotbalista Belmondo vydal do světa oslněn filmovým plátnem, také možná mezi lidmi koloval, tehdy samozřejmě v papírové podobě, dopis s nějakým takovým poselstvím (a na konci nejspíš byla výzva: pětkrát to opiš a rozešli dál). Ovšem kdyby se papír s takovým poselstvím dostal Belmondovi do rukou, asi by s úšklebkem to psaní roztrhal. Na život se díval jinak a osud mu přál.
Kdo chce, může ve vztahu dvou pohlaví dělit půl na půl všechno od domácích prací přes péči o dítě až po počet vykouřených cigaret či naběhaných kilometrů. Ale kdo chce, může respektovat roli muže jako dominantní v tom smyslu, že energii své milé směruje a násobí. Tak to bylo s Jeanem-Paulem. Šiřitelé absolutní, ve skutečnosti spíše totalitární rovnosti pohlaví, kteří na belmondovský přístup shlížejí spatra, přehlížejí ovšem, že v partnerských a milostných vztazích nejsme ani nemůžeme být všichni stejní, že neexistuje jeden jediný univerzální model soužití a dělby rolí. A tak místo abychom se milovali, vznášíme vůči sobě požadavky.
Byl prostě šarmantní
V roce 1961 obsadil Belmonda režisér nové francouzské vlny Jean-Luc Godard Belmonda do (svého prvního barevného) snímku Žena je žena. Právě počátkem šedesátých let se západním světem masově rozšířila antikoncepční pilulka, jeden ze symbolů osvobozování ženy v rámci sexuální revoluce. Snímek pojednává o touze po dítěti, nezralosti mít ho a také o kalkulu podmiňujícím početí sexem a láskou. Režisér vyburcoval svou tehdejší partnerku, mladičkou Annu Karinovou, asi k nejlepšímu výkonu její kariéry; došla si pro hlavní cenu na festivalu Berlinale. Silnější interakci mezi mužem a ženou bychom v kinematografii hledali těžko.
Godard s Karinovou vychrlili za pět let osm filmů nabitých osobními výpověďmi. Ona byla zářivou múzou francouzské nové vlny, inspirovala „svého“ režiséra k bájným obrazům a svědkové vyprávějí, že jeho příkazy plnila slepě a oddaně. Když vzpomínala na neustálé vzlety a propady života s Godardem, striktně však odmítla politování, rezolutně zarazila pokusy postavit ji do role zneužité ženy a múzy. Letos v lednu pro britský The Guardianprohlásila pětasedmdesátiletá rodačka z dánského Solbjergu, že se cítí být poctěna, jak jí o deset let starší partner ukázal svět. Přirovnala jejich vztah k Pygmalionu.
Karinová hovoří i v dokumentu o Belmondovi. Potvrdila obecný náhled na něj – byl prostě šarmantní. Godard, Belmondo a další spoluvytvářeli dobu, kdy se v západním světě dramaticky zvedla rozvodovost, z Chicaga se rychle šířily Playboy kluby s dámskou obsluhou, měnil se poměr veřejnosti k příležitostnému sexu. Takzvané explicitní scény, obrazy a figury se prosadily do originálních děl autorů vyššího umění. Byla to doba s výrazně vyšší charakteristikou spontaneity v osobních i celospolečenských rozměrech, než jakou kolem sebe spatřujeme dnes. Byla to přitom doba v mnohém složitější, zejména po hmotné stránce, ale zároveň optimističtější, nadějeplnější; západní svět, ale i země na východ od železné opony se stavěly na nohy po válce, která přinesla utrpení nevídaných rozměrů.
