Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Jed na krysy jako účinná látka? Byznys s falešnými léky v Africe je obrovský

Lidé

  6:29
Do Afriky se vrací jako domů, strávil zde několik let. Ve svým knihách popisuje, jak život v Africe vypadá. Ve své poslední knize popisuje obchod s falešnými léky. „Příběh je z větší části smyšlený, ale fakta jsou bohužel reálná. Přála bych si, aby tato kniha byla raději čistou fikcí a problematika falešných léků vůbec neexistovala,“ říká spisovatelka Hana Hindráková.

Hana Hindráková foto: Archiv Hany Hindrákové

Lidovky.cz: Procestovala jste téměř celý svět, ale podle témat Vašich knih je Vaším zamilovaným místem Afrika. Dokážete vysvětlit proč? 
Afrika je prostě nádherná, jedinečná a nic se jí nevyrovná. Když jsem v roce 2005 poprvé v Keni přistála, už tehdy jsem měla pocit, jako bych se vracela domů. A pocit domova jsem měla i při dalších čtyřech cestách. Pokud tedy připustím existenci minulých životů, myslím si, že jeden z nich jsem tam určitě žila.

Lidovky.cz: Prostřednictvím svých knih upozorňujete na problémy současné Afriky, o kterých se nemluví dost nahlas. Co je podle vás tím největším problémem?
To je opravdu velmi těžká otázka, protože problémů je tam mnoho a vážných. Nedovedu říct, který z nich je největší. Co se týče Keni, velkým problémem je korupce a vysoká nezaměstnanost, která se pohybuje okolo padesáti procent. Také počet dětí na ulici, kterých je tam přes tři sta tisíc.

NATO varuje. Do Evropy se ze severní Afriky a Turecka můžou vydat další miliony migrantů

Lidovky.cz: Kolikrát jste v Africe byla a na jak dlouho?
Keňu jsem za posledních deset let navštívila pětkrát a strávila jsem tam v průměru měsíc. Na přelomu roku se tam chystám po šesté. Kromě Keni jsem navštívila i sever Afriky – Egypt, Maroko a Tunisko, ale tyto země se se subsaharskou Afrikou nedají srovnávat. Je to jiný svět. V budoucnu plánuji také cestu do JAR, do Namibie a ráda bych vylezla na Kilimandžáro.

Ve své poslední knize, která vyjde v září, líčíte příběh ženy, která dorazí do Ugandy a zjistí, že zde umírají děti, které dostaly falešné léky na malárii. Vychází příběh z vašich zkušeností?
Příběh je z větší části smyšlený, ale fakta jsou bohužel reálná. Přála bych si, aby tato kniha byla raději čistou fikcí a problematika falešných léků vůbec neexistovala.

Lidovky.cz: Jak jste zjistila, že se lidem dávají falešné léky?
K tématu falešných léků jsem se dostala shodou náhod. Před dvěma lety mě oslovila paní, která strávila v Ugandě několik let jako dobrovolnice a chtěla sepsat svůj příběh beletristickou formou. Sešly jsme se a ona mi o všem povyprávěla. Její příběh byl zajímavý, ale ne dostatečně na to, aby utáhl hlavní dějovou linii v knize. Domluvily jsme se, že se zkusím podívat po nějakém zajímavém tématu, které by její příběh doplnilo. A tak jsem začala hledat informace a narazila jsem na problematiku falešných léků. A protože ráda píši o závažných problémech černého kontinentu, okamžitě mě to zaujalo. Říkala jsem si, že to bude dva v jednom - napínavý příběh a současně osvěta, protože jak jsem zjistila, většina lidí o falešných lécích nikdy neslyšela. Stejně tak jako do té doby já. Příběh se nakonec od vyprávění oné paní vcelku dost odklonil, ale protože jsme se na začátku domluvily, že se jedná o tvůrčí proces, tak to nevadilo.

Jak jste si připravovala podklady ke knize? Předpokládám, že jste určitě nějaký čas strávila průzkumem…
Než jsem začala psát, věnovala jsem se sběru informací a přípravě knihy, která mi zabrala téměř půl roku. Se Státním ústavem pro kontrolu léčiv jsem byla v kontaktu přes emailovou poštu. Jakmile jsem něco potřebovala ohledně problematiky falešných léků, napsala jsem tam a téměř vzápětí mi přišla odpověď. Co se týče Světové zdravotnické organizace, čerpala jsem především z jejích studií. Další organizací byla National Drug Authority Uganda, která se věnuje tamní problematice falešných léků. Zpočátku se mi nedařilo navázat kontakt a už jsem plánovala, že kvůli tomu do Ugandy poletím. Půl roku jsem tam každý měsíc posílala email, ale všechny zůstaly bez odpovědi. Potom se to konečně zlomilo a získala jsem požadované informace. Dále jsem po twitteru komunikovala s ředitelem Interpolu v Ugandě, abych získala informace k operaci Mamba, což byl zátah na překupníky s falešnými léky. Protože se jedná o knihu z lékařského prostředí a já jsem vystudovala ekonomii, vedla jsem také hodiny rozhovorů s mnoha lékaři. Nechtěla jsem, aby lidé z oboru o mé knize řekli, že je to snůška nesmyslů.

Lidovky.cz: Jak velký tento černý byznys podle vás je?
Nepředstavitelně velký. Podle Světové zdravotnické organizace se jedná o jeden z největších problémů celosvětového zdravotnictví a odhaduje se, že v nejchudších zemích je třicet až šedesát procent léků falešných. V lepším případě obsahují místo účinné látky mouku, nebo cukr, v horším případě jed na krysy, nemrznoucí kapalinu, leštidlo na parkety, rtuť a jiné těžké kovy či chemikálie. Někdy obsahují jen trochu účinné látky, aby prošly základními testy, což je mnohdy horší, protože to vytváří resistenci na léky.

Lidovky.cz: Je psaní knih vaše profese nebo jen koníček?
Psaním knih se prozatím neuživím, spíš je to takový milý přivýdělek. V současné době se živím hlavně besedami a autorskými čteními. Když se člověk uskromní, tak se to dá. Doufám, že se to ale brzy změní. Nové knihy Smrtící byznys bych ráda prodala 100 000 kusů, a když to dobře půjde, vyjde i v zahraničí. Podařilo se mi najít australskou literární agenturu, která bude zastupovat mou knihu v anglicky mluvících zemích. Dále mám v Německu agentku a překladatelku, která se snaží najít nakladatele v Německu. Tak mi držte palce.

Lidovky.cz: Založila jste neziskovou organizaci FAIR, na co se nadace soustředí? Jaké máte za sebou úspěchy?
Hlavním posláním naší neziskové organizace Fair bylo přispět k rozvoji venkova v rozvojových zemích a tím předcházet odchodu venkovských obyvatel do chudinských čtvrtí, rozšiřovat o nich povědomí a snažit se zlepšit situaci v nich. Dělali jsme mikrokredity, což jsou malé půjčky, které vytvoří pracovní místo.Rozvojové spolupráci jsem se věnovala do roku 2016 a potom jsem se rozhodla činnost neziskové organizace Fair ukončit. Nebylo to rozhodnutí ze dne na den, přemýšlela jsem o tom čtyři roky.

Když jsem v roce 2005 odlétala do Keni poprvé, říkali mi v neziskové organizaci, že je potřeba naučit Afričany dělat věci tak, aby si dokázali pomoct sami. Tehdy jsem byla nezkušený dobrovolník a myslela jsem si, jaké konám dobro. Když se na to nyní podívám zpětně, říkám si, kdo jsem já, a kdo jsme my, že jsme si mysleli, že máme Afričany co učit. Později jsem viděla, že si dokáží pomoct sami. Sdružují se v různých skupinách, kterým se tam říká self-help groups, vyrábějí třeba šperky nebo mýdlo, prodávají to na trhu a lidé ve skupině se vzájemně podporují. Mnohdy se stane, že pak přijde zahraniční neziskovka a vezme pod svá křídla něco, co by tam fungovalo i bez ní. A Afričani se nebrání, protože když se jim nabízí pomoc, proč by ji nevyužili? Divila byste se, jak mají zvládnutou terminologii v oblasti projektů rozvojové spolupráce.

Nakonec jsem tedy došla k tomu, že dlouhodobá rozvojová a humanitární pomoc není pro Afriku ta správná cesta. Drží ji v závislosti na západních zemích a to není dobré. Kdyby to někam vedlo, už by to bylo vidět. Například ve slumu Kibera podle odhadů působí přes 600 neziskových organizací. Já jsem Kiberu navštívila v roce 2005 a poté po devíti letech a myslíte, že tam byl vidět nějaký rozdíl? Ale nemluvím tady o krátkodobé humanitární pomoci v případě nějaké katastrofy nebo o pomoci ve zdravotnictví, jako jsou např. Lékaři bez hranic nebo česká klinika v západokeňském Itibu, kterou vede úžasný pardubický zdravotník Aleš Bárta. To je určitě potřeba.

Pokud by se chtělo Africe skutečně pomoct, myslím si, že větší smysl by měla podpora obchodu. V současné době, když chce africký výrobce dostat své zboží na evropský trh, musí překonat, tuším, kolem dvaceti různých překážek a to si většinou finančně nemůže dovolit.

Lidovky.cz: Vystudovala jste rozvojová studia. Toužila jste už tehdy cestovat?
K cestování mě vedl můj táta, takže díky němu jsem cestovala už od dětství. Když mi ukázal celou Českou republiku, vzal mě na pár dní do Paříže a potom do Egypta. Moc ráda na to vzpomínám. Plánoval i dovolenou v Mombase, ale jak jsem začala létat do Keni, tak na Afriku zanevřel. Hodně se o mě totiž bál. Shodou okolností zemřel právě v době, kdy jsem byla naposledy v Keni. Ta cesta byla nejúžasnější a nejhorší zároveň. Úžasná v tom, že jsem se do Keni dostala po pěti letech a setkala se se všemi mými přáteli a nejhorší v tom, že jsem se z ní vracela na tátův pohřeb.

Lidovky.cz: Jedním z velkých témat, kterých se dotýkáte, jsou únosy dětí...Kdo jsou ti únosci?
Děti jsou unášeny organizovanými skupinami, které je buď použijí jako dětské vojáky, nebo do nevěstinců, kde poskytují sexuální služby. Někdy se s dětmi obchoduje i za účelem mezinárodní adopce. Už si nevzpomínám, kdo mi to říkal, ale nelegální adopce černouška se dá pořídit za něco kolem miliónu – pokud chcete, aby to proběhlo hladce a nemusela jste na něj dlouho čekat, žít s ním půl roku v jeho zemi atd.

Lidovky.cz: Na které zážitky z cest byste raději zapomněla?
Jak už jsem výše zmínila, nejradši bych z mých cest vymazala den, kdy mi sestra zavolala do Keni, že mi zemřel táta. Ale obávám se, že ten mi z paměti bohužel jen tak nezmizí. I po třech letech to vidím velmi ostře. A potom onemocnění malárií nebo čímsi v roce 2007 v západní Keni. Tenkrát mi tam v místní nemocnici stanovili během půl hodiny tři diagnózy – břišní tyfus, zápal plic a malárii. Nakonec poslal lékař mé známé na trh pro léky s tím, že v nemocnici je nemá. Když si uvědomím, že léky mohly být falešné a v horším případě obsahovat třeba jed na krysy, říkám si, že jsem tehdy měla opravdu štěstí v neštěstí. Dodnes nevím, co jsem vlastně prodělala, ale nic příjemného to nebylo. Měla jsem vysokou horečku, křeče a místo souvislých vět ze mě padaly nějaké nesmysly.

Lidovky.cz: Jaká je vlastně Keňa. Turisty přitahuje, ale je to poměrně drahá země. Z fotografií je patrné, že vedle luxusních obchodů žijí lidé na ulici v hrozných podmínkách. Tak je to v celé zemi?
Jak říkám na besedách, Keňa je země velkých kontrastů. Centrum hlavního města Nairobi je srovnatelné se západním světem, ale jak se dostanete kousek mimo, najdete tam většinou slum. V Nairobi žije v chudinských čtvrtích přes sedmdesát procent obyvatel a největším slumem je Kibera, kde na ploše o pouhých 2,5 kilometrech čtverečných žije přes milión obyvatel. Je tam velká chudoba, to ano, ale není potřeba vnímat slum zase tak negativně. Pro místní lidi je to domov, kde žijí celý život. Jsou tam hospůdky, kavárny, šicí salóny, pekárničky… je to prostě takové pulsující město ve městě. Když pak stojíte na vrcholu Kibery a podíváte se dolů z kopce, uvidíte dvoumetrový plot s ostnatým drátem a za ním vilu s palmami a s bazénem.

Lidovky.cz: Čím bychom se od Afričanů měli inspirovat?
Oni si umějí život víc užít. Víc žijí přítomností a tolik se nestresují. O tom vypovídá v Keni populární svahilská fráze „hakuna matata“, což volně přeloženo znamená – nic není problém. V Keni ji používají často.