To jsem se takhle v Blesku pro ženy dočetl o „bejbyhotýlku“, kde prý „hlídají i miminka už od 2 měsíců věku“. Bejbyhotýlek? Od dvou měsíců? Trochu mě to zarazilo. Vlastní děti ještě nemám, Blesk pro ženy čtu jen v nestřežených okamžicích a na rodinnou výchovu jsem nikdy nechodil, ale... Není dvouměsíční kojenec na návštěvu hotelu trochu malý? A co mu nalévají v hotelovém baru? Řekl jsem si, že tohle musím vidět na vlastní oči.
Anoncovaný hotel pro mrňata se jmenuje Hvězdičkov. Mířil jsem k němu s předsudky. Očekával jsem ubytovnu plnou plačících dětí, krkavčí matky štěkající rozkazy do mobilních telefonů, na parkovišti milionářský vozový park. Koneckonců titulek článku „Bejbyhotýlek pohlídá mimino za 1800 Kč za den“ mluvil sám za sebe. Při každodenních návštěvách by to vydalo na padesát tisíc měsíčně. A jak říká Jiří Paroubek: „Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?“ Až když jsem v bejbyhotýlku strávil dopoledne, uvědomil jsem si, že bych neměl brát titulky z tisku tak vážně.
Ceny v Hvězdičkově jsou ve skutečnosti standardní. Padesát korun na hodinu si dnes vezme i chůva, která vám přijde pohlídat děcko domů. Mají tu i speciální stokorunovou sazbu, ta se však týká jen výjimečné péče. Ani s tou se ale na 1800 za den nevyšplháte jen tak, protože děti tady tolik času zpravidla netráví. Napočítal jsem tu desítku dětí a víc se jich tady přes den ani nesejde. Na stěně společenské místnosti jsou nalepeny fotografie dalších z pětapadesáti prcků, kteří Hvězdičkovem za necelý první rok jeho existence prošli. Vypadají spokojeně. Zneklidňuje mě jen pohled na ty nejmenší. S tím věkem totiž Blesk nepřeháněl.
Do taxíku s dudlíkem „Původně jsem to chtěla pojmout jako rekreaci pro nejmenší,“ říká dvaačtyřicetiletá Jaroslava Vránová, která Hvězdičkov před devíti měsíci založila. „Měla jsem představu, že pokud budou chtít pražští rodiče poslat dítě na dva dny do přírody, budou mít takovou možnost tady,“ říká. Krajina kolem Čisovic u Mníšku pod Brdy, kde Hvězdičkov sídlí, je idylická - na lukách se pasou koně a srnky, nad poli krouží chránění dravci a k bejbyhotýlku vede z okresky jen polní cesta. „Jenže z požadavků rodičů nakonec vzešlo něco jiného,“ dodává majitelka Hvězdičkova.
Několik let pracovala jako pedagožka v mateřské škole a pak objela půl světa jako chůva rodiny divadelníků. Díky tomu se mohla porozhlédnout po jeslích a školkách v Torontu, Norsku i Tel Avivu a po návratu do Česka se rozhodla vybudovat vlastní instituci. Ta nabízí hojně využívanou neomezenou otevírací dobu a nepravidelnou docházku, přizpůsobení se individuálnímu režimu dítěte, a není-li zbytí, doveze mrně do babyhotýlku babytaxíkem. „Základní myšlenkou je, že děti jdou za chůvou, ne chůva za nimi.“
Většina hostů sem přichází nárazově, ale opakovaně. „Nikdo tu není tak často, aby si na nás zvykl víc než na maminku,“ říká paní Vránová, kterou děti oslovují „teto“. Největší procento jich bydlí v blízkém okolí a matky je sem odkládají na pár hodin. Důvody uvádějí různé. Alice Sedláčková sem vozí dvouletou Elišku několikrát v týdnu, protože staví rodinný dům. Maminka ročního Šimona Michaela Berová z blízké Řitky sem zase vozí synka ve chvílích, kdy se o něj nemůže postarat kvůli dálkovému studiu soukromé vysoké školy marketingové komunikace. Šimon navštěvuje Hvězdičkov od dvou měsíců věku, ale maximálně třikrát do měsíce. Opačnou cestou jde matka malého Christiana Eva Štumpfová, která si na internetových stránkách Hvězdičkova pochvaluje, že se mohla do práce vrátit už od půlročního synka. Christian je tu dnes dvakrát týdně a zbylé dva dny v týdnu se o něj stará zdejší chůva u něj doma (až na výjimku, kdy zde pobýval i přes noc -v době pracovní cesty rodičů). Vzhledem k tomu, že odloučení dítěte od matky mezi jeho 8. a 18. měsícem je pro ně prokazatelně traumatické (na rozdíl od věku čtyř měsíců, kdy je mu to ještě jedno) a zanechává trvalé stopy na jeho psychickém i sociálním vývoji, zastupuje Christian extrémní příklad otevřených možností dnešních maminek.
Ideální matka? Ta uhnaná Odkladiště dětí kariéristů v Hvězdičkově sice nenajdete, na druhou stranu tady není ani odkladiště dětí z nouze. Ani jedno z nich tu není proto, že by jeho maminka neměla jinou možnost. Naopak. Potkáte tu zásadně jen děti maminek, které jinou možnost mají. Mohou pracovat, studovat, chodit do kina. Jsou emancipované a trochu pohodlné. Hvězdičkov by nemohl vzniknout jindy než dnes. Jen dnes najdete zastání na obou koncích společenského spektra, ať už jste nezaměstnaná matka s osmi dětmi na krku (a nadbíhají vám socialističtí politici), nebo přezaměstnaná matka s batoletem (a nadbíhají vám ti kapitalističtí). V poli mezi těmito dvěma extrémy stojí Hvězdičkov. Je to symptom doby neomezených možností.
Místopředseda ODS Petr Nečas nedávno přišel s nápadem na takzvanou turbomateřskou dovolenou. Ušil ji na míru pro matky s měsíčním příjmem nad 98 000 korun, které se s potomkem nechtějí moc zdržovat a po osmnácti týdnech mateřské chtějí naklusat zpátky do práce. Pokud se jeho návrh chytne, garantuji vám, že se vrátí se superturbomateřskou, při níž budou moct manažerky pracovat i během porodu.
Nečas se totiž svezl na vlně mediálního trendu, podle nějž je ideální matka uhnaná. Schválně se podívejte na televizní reklamy, lakmusový papírek trendů doby. Mnohem častěji než maminku, která čte dětem v klidu pohádky, v nich uvidíte hyperaktivní úřednici, která se ráno nestihne nasnídat, celý den má fofr a z řevu capartů doma ji pak bolí hlava (naštěstí zobe vitamíny s multiefektem, takže toho „víc stihne“). Petr Nečas svůj návrh vysvětloval takhle: „Pokud maminka chce jít pracovat už po několika měsících, tak by jí to mělo být umožněno, přestože se to týká jen části žen.“
Téhle „části žen“ se může politický návrh týkat, jak chce, ale porušení přírodních zákonů jim neodpáře ani sám Nečas.
Pokračování na straně II
Jeden den v babyhotelu
Dokončení ze strany I
„Každý novorozenec přichází na svět vybaven k bohaté psychologické interakci. První tři roky života představují v tomto směru přímo revoluční období. Z totálně závislého tvora bez zjevné schopnosti sebeuvědomování se postupně stává autonomní bytost, která ale silně přejímá vzorce chování a emočního prožívání svých pečovatelů,“ píše v jednom svém článku doktorka Eva Labusová, která se zabývá výchovou těch nejmenších. Poradce MPSV pro rodinnou politiku PhDr. Jaroslav Šturma v jiném článku píše: „Jsme tedy té zásady, že děti útlého věku by měly vyrůstat převážně v rodině. Její péče může být podle okolností doplněna v omezeném časovém rozsahu některými novými, flexibilními malými společenstvími, jaká nacházíme např. v mateřských centrech.“ Takovým flexibilním společenstvím je například Hvězdičkov. Vyhýbá se zrůdnému modelu jeslí, do nichž byly v minulosti děti odkládány na celé dny (což u dětí nezpochybnitelně způsobuje opožďování v řečové, sociální a citové oblasti), a nabízí možnost návštěv i pro děti od tří let věku dál (což, jak tvrdil už legendární profesor Matějček, je pro děti naopak velmi žádoucí, protože od tří let věku je pro ně skupina dalších dětí důležitým stimulem - a pokud jsou ve skupině děti různého věku jako ve Hvězdičkově, tím lépe). Taková instituce nabízí maminkám víc možností a příležitostí - teď už jde jen o to, aby matky věděly, co s tím.
„Generace stávajících matek vnímala možnost dlouhodobé mateřské dovolené jednoznačně pozitivně. Dnešní mladé ženy ji naopak často chápou jako poziční ohrožení a, co je nejhorší, jako nudu.“ To říká docentka Lenka Šulová, která se na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy zabývá vývojovou a sociální psychologií. S paní docentkou se setkáváme na golfovém hřišti zrovna během oslav výročí 17. listopadu.
Zatímco na Národní třídě lidé oslavují svobodu a dámy kolem nás odpalují golfové míčky se stejnou razancí jako jejich mužské protějšky, stáčí se náš rozhovor k tomu, že svoboda je uměním poznat své hranice -což emancipace novopečených maminek trochu pomíjí. „Já těm mladým m a t k á m vždycky říkám, nebojte se, s tím dítětem se nudit nebudete,“ říká docentka Šulová. „Hlavně se je snažím upozornit, že nevstoupí dvakrát do stejné řeky; teď mají jedinečnou možnost tomu mrňousovi něco předat - a ta možnost se opakovat nebude. Pokud je maminka tolik koncentrována na sebe, že je pro ni práce důležitější než dítě, pak je pro mateřství nezralá. Zralost se totiž projevuje tím, že už člověk nelpí jen na sobě a je schopen se dělit.“ Popletená pohlaví Matky s kariérou zdobí obálky magazínů, Kateřina Jacques se vrací do práce v šestinedělí, Evropská kontaktní skupina hrne dětem genderové vystřihovánky s názvem ADAME, DNESKA UŽ NEVA, ŽE LETADLO ŘÍDÍ EVA a ministerstvo vnitra oceňuje rovné kariérní příležitosti v rámci soutěže „Půl na půl“. Žijeme v požehnané době. V tom nadšení ale zaniká fakt, že žena je stále především matkou. Nezáleží na tom, jaké má možnosti a jak rychle k ní přijede bejbytaxík z Hvězdičkova. Žena je především matkou - a její mateřství nenahradí sebelepší chůva ani sebeochotnější muž. Žena je především matkou. A pokud v rámci emancipace přebírá mužskou roli, pak si něco popletla.
Muži a ženy si nejsou a nikdy nebudou rovní. I ve výchově dítěte zaujímají dvě nenahraditelné role; docentka Šulová vypočítává: „Když je dítě ospalé, jde k mámě, když se lekne, jde k mámě, když má hlad, jde k mámě; když chce podat hračku z police, jde k tátovi, když chce otevřít okno, jde k tátovi, když chce prozkoumat vedlejší místnost, jde k tátovi...“ Americký komik Chris Rock vzkazuje svobodným matkám: „Jasně že můžete vychovat dítě bez otce, ale to neznamená, že to tak má být. Sakra, když budete chtít, tak uřídíte auto nohama; to z toho ale ještě nedělá dobrej nápad.“ Táta na populární otcovské dovolené matku nenahradí. Matka v práci nebude kojenci k ničemu. Nevyrovnanost rodičovských rolí ovlivní dítě na celý život. Je to hop, nebo trop. Pokud matka nechce, aby jí utekla kariéra, bude se muset smířit s tím, že jí uteče dítě.
Naštěstí, jak se říká v Jurském parku, příroda si cestu najde. Nehledě na to, jak moc byly v 50. letech minulého století ženy v rámci kolektivizace naháněny od dětí do práce, podařilo se to u pouhých pětadvaceti procent z nich. Nehledě na to, jak převratně se tvářil islandský model, který nabízel střídat mateřskou dovolenou s otcovskou, vítězí u absolutní většiny Islanďanů tradiční mateřská. A nehledě na to, kolik proběhne reklamním blokem na Nově uhnaných manažerek, které jednou rukou kojí dítě a druhou řídí stomilionový firemní projekt, tvoří kariéristické matky pořád jen nějaká dvě procenta české populace. To, co média prezentují jako trend, je ve skutečnosti jen odchylka vrstev, o nichž se v médiích nejvíc mluví.
Všichni ostatní už vědí, co všechno se jim jednou vrátí na dětech.
Pokud je maminka tolik koncentrována na sebe, že je pro ni práce důležitější než dítě, pak je pro mateřství nezralá doc. Lenka Šulová, FF UK
