27. května 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

‚Jedinečný pramen poznání.’ Některé fotky jsem dosud neviděl, říká ke kronice legionáře historik

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Nalodění legionářů ve Vladivostoku. Závěrečná cesta do vlasti započala v roce... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nalodění legionářů ve Vladivostoku. Závěrečná cesta do vlasti započala v roce... | foto: FOTO ARCHIV

PRAHA Každý takto starý historický pramen je vzácný, říká historik Tomáš Jakl na adresu nalezené kroniky příslušníka Československých legií v Rusku Františka Maršíka. Jde o soubor fotografií, které se ne vždy dochovaly v jiných sbírkách. Legionáři si před sto lety dobře uvědomovali význam zachycení historických událostí a okamžiků. Ať už písmem, či obrazem.

Tomáš Jakl (35)


Historik a odborník na československé legie Tomáš Jakl se narodil 31. května 1972 v Praze. Vystudoval obor archivnictví na Filozofické fakultě UK. Mezi lety 1997 až 2002 pracoval v Archivu hlavního města Prahy, od roku 1999 pak jako vedoucí úseku správy dat digitálního informačního systému. Od téhož roku působí také jako odborný pracovník v oddělení pro dějiny druhé světové války Ústavu pro soudobé dějiny AV. Od roku 2002 je vědeckým pracovníkem VHÚ Praha. Zabývá se moderní historií českých zemí, zvláště obdobím obou světových válek.

Historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu.

LN: Jaký měli legionáři v Rusku podíl ve vzniku Československa?
Klíčovou. Do první světové války zasáhli velmi razantně, protože se jim podařilo minimalizovat zisky centrálních mocností z porážky Ruska. Na jaře 1918 stáli Němci před Paříží a zdálo se, že je nemůže nic zastavit. Tím, že legionáři zablokovali Transsibiřskou železniční magistrálu, ale zpomalili odchod statisíců německých zajatců z likvidované východní fronty do Francie. Strategicky velmi pomohli Dohodě, a zároveň vytvořili reálnou hrozbu její razantní intervence v Rusku. Záhy poté přišlo od klíčových představitelů Dohody, Velké Británie, Francie, Japonska a Spojených států, uznání budoucí československé samostatnosti.

LN: Jako událost, která odstartovala tažení československých legií Ruskem, je často označován Čeljabinský incident, od nějž před několika dny uplynulo 100 let. Jakou sehrál roli?
Čeljabinský incident je jeden z klíčových bodů, ale nebyl to spouštěč, jak je to někdy prezentováno. Nebyl to to bod, po kterém nebylo cesty zpět. Legionáři tehdy obsadili Čeljabinsk, jenže nesesadili sovět a vrátili se do kasáren. Bylo to první varování, po kterém ještě k ničemu nemuselo dojít, pokud by sovětská vláda dále plnila dohodu, kterou uzavřela s legiemi o odjezdu Československého sboru. Přípravy na eventuální cestu do Vladivostoku vlastními silami navíc probíhaly už před touto událostí.

Čeljabinský incident byl projevem radikalizace, jejímž rozhodujícím momentem bylo zastavení transportu legionářů do Francie a bezmoc, když v opačném směru projížděly transporty osvobozených zajatců, kteří měli posílit západní frontu.

Rozbuškou byly telegramy vrchního velitele bolševické armády Lva Trockého, kterými nařídil zastřelit každého Čechoslováka přistiženého se zbraní v ruce a ostatní zařadit buď do Rudé armády nebo do pracovních oddílů. Nutno si uvědomit, že vojáci byli až na nepatrné množství pušek, které sloužily k ostraze před lupiči, odzbrojeni. Napadení se bránili s kameny v rukou. Byl to pocit zahnání do kouta a snaha zachránit si holý život.

Osazenstvo technického skladu, kam byl autor této obrázkové kroniky, četař Maršík, posléze převelen.

Osazenstvo technického skladu, kam byl autor této obrázkové kroniky, četař Maršík, posléze převelen.


LN: Události v Čeljabinsku připomínají i fotografie ve 100 let staré kronice četaře Františka Maršíka. Co v ní je?

Jde o soubor fotografií, které se ne vždy dochovaly v jiných sbírkách. Je v ní dokumentován každodenní život československých legionářů na Sibiři nebo architektura československých válečných hřbitovů, které v roce 1991 českoslovenští vojáci vztyčili na hrobech padlých bratří. Každý takto starý historický pramen je vzácný.

LN: Bylo běžné, že legionáři své cesty dokumentovali?
Tehdy bylo běžné, že si psali deníky. Fotografie byla v té době jeden z největších výkřiků techniky. Brzy se ale dostala na takovou úroveň, že umožnila pořizování vlastních fotografií pro paměť, což bylo něco nového. Vedle velení československých legií, které si velmi dobře uvědomovalo význam zachycení historických událostí a okamžiků legií, tomu tak věnovali pozornost i jednotlivci. A když už nemohli pořizovat vlastní snímky, dokumentovali své zážitky systematickým nakupováním pohlednic z lokalit, jimiž projížděli.

Legionář vzor 1918. Vzhled legionáře v roce 1918 (kronika jeho totožnost neuvádí). Typická je v té době i červenobílá stužka na čepici.
Nalodění legionářů ve Vladivostoku. Závěrečná cesta do vlasti započala v roce 1919 a většinou vedla loděmi z Dálného východu podél Číny, Indie a arabských zemí přes Suez do italského Terstu. Tak se dostal domů i četař Maršík.


LN: O kolika takových kronikách se ví?

Tato kronika rozhodně není solitérní. Podobných alb jsem viděl několik desítek. Každé je unikátní, protože je sestavené svým majitelem. Ať už z fotografií, které pořizovaly fotolaboratoře jednotlivých pluků a divizí československých legií, snímků, které pořizovali sami legionáři, či pohlednic, které si kupovali po cestě domů.

LN: V čem se tato kronika liší od ostatních?
Každá kronika je jedinečná, protože zachycuje individuální osud. Ačkoliv některé snímky z této kroniky již prošly mnoha alby, jsou v ní i fotografie, které nejsou v žádné jiné.

LN: Jaké? Které snímky vás z historického hlediska zaujaly?
V kronice jsou například zachyceny náhrobky československých legionářů, které v době vlády komunistické strany v Rusku byly zničeny. Což představuje další střípek do mozaiky dokumentace stavební činnosti legií v Rusku. Zejména čeljabinský hřbitov, který již neexistuje, místo něj je nyní sídliště. V roce 2011 se českému ministerstvu obrany podařilo obnovit alespoň náhrobek v původním tvaru. Přemístěn byl ale k tamnímu nádraží, kde jsou jména padlých uvedena na symbolických vagonech, v nichž legionáři na Sibiři žili.

Vedle fotek z odhalení náhrobku či s detaily jeho výzdoby obsahuje dále kronika velké množství fotografií z Ruska před revolucí nebo detaily ze života jednotky, v níž četař Maršík sloužil. Z této jednotky jsem jiné album neviděl. Zdokumentován je i generál Jan Syrový na saních tažených koněm nebo hrob plukovníka Karla Vašátka, který byl v Čeljabinsku pohřben a jehož ostatky se podařilo v roce 1933 exhumovat a odvést do vlasti. Pro nás je to jedinečný pramen poznání, jak vojáci na Sibiři žili, čemu museli čelit, jaké oblečení nosili nebo jaké zbraně používali.

Hroby padlých legionářů. Jiný, tentokrát zimní pohled na čeljabinské pohřebiště na nedatovaném snímku. Pomník na snímku vlevo byl po svém zboření v roce 1933 nahrazen v roce 2011 novým, který však stojí u místního nádraží.

Hroby padlých legionářů. Jiný, tentokrát zimní pohled na čeljabinské pohřebiště na nedatovaném snímku. Pomník na snímku vlevo byl po svém zboření v roce 1933 nahrazen v roce 2011 novým, který však stojí u místního nádraží.


LN: Dá se při pohledu na skladbu fotografií vyčíst z kroniky snahu o nějaký hlubší záměr, či šlo četaři pouze o dokumentování cesty?
Myslím si, že hlavní záměr byl vytvořit si hmatatelnou vzpomínku, která je sama o sobě, dostatečně důležitá a hodnotná. Nicméně fotografie nejsou v albu nalepovány chronologicky, v pořadí, v jakém byly pořízeny. Ale podle toho, jak je majitel získal.

Kronika nejprve obsahuje fotografie ze služby na Sibiři v Čeljabinsku, kde četař sloužil v technických skladech, z odhalení pomníku na tamním československém válečném hřbitově nebo momentky z jeho života v roce 1919. Až dále jsou fotografie Tomáše Garrigue Masaryka z projevu československým vojákům z roku 1917 a z překročení bajkalského jezera o rok později. Důležité je znát jiná alba, písemné prameny, potom lze rekonstruovat, na co se na fotografiích díváme.

LN: Zatímco první část alba tvoří fotografie, druhou část, zpáteční cestu, zachycují pouze pohlednice z cest. Čím to?
Dá se to jen odhadovat. Nejspíš to je způsobeno tím, že technologie pořizování fotografií nebyla na takové úrovni, aby si i jednotlivci mohli na několika měsíční cestě ve stísněných lodních podmínkách zajistit fotografický materiál. Bylo daleko jednodušší a snazší kupovat si pohlednice. Fotografie z cest domů existují, ale ty vznikaly na úrovni legionářských jednotek a úředních fotografů.

LN: Co je známo o četaři Františku Maršíkovi?
Narodil se v říjnu 1890 v Záhrobí v okrese Blatná. V rakousko-uherské armádě sloužil ve 13. pěším pluku a ruská armáda jej zajala 17. května 1915 u obce Jablonka v Haliči. Do československých legií vstoupil v červnu 1917. Nejprve sloužil v šestém střeleckém pluku, poté byl předělen do technického skladu. V legiích působil do dubna 1920.

LN: Napovídají o něm více fotografie v jeho kronice?
V kronice je individuální charakter jejího majitele spíše potlačen ve prospěch zachycení lidí a věcí, které ho obklopovaly, a situací a scenerií, kterými prošel nebo znal.

  • 2Diskuse


Robert Sattler

Autor

Robert Sattlerrobert.sattler@lidovky.czČlánky