Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Jednou jsem kojila, zas přišel nálet, vzpomíná pamětnice ‚podzemního města‘ u Kuřimi

Příběhy 20. století

  19:00
PRAHA - Čtyřiadevadesátiletá Květa Hemžalová (* 1924) je jednou z nejstarších pamětnic konce války v Kuřimi. Tehdejší události má dosud v živé paměti snad také proto, že několik dní před útěkem do štol porodila dítě.

Podzemní štoly ražené pod kopcem Záruba. foto: Archiv města Kuřim

Město ve štolách. Ve ‚vydlabaném‘ kopci u Kuřimi našly koncem války úkryt tisíce lidí

Můj prvorozený syn se narodil sedmého dubna 1945 v domě, kde jsme bydleli. To byla sobota. Manžel jel pak v pondělí do Brna do práce a nám padla do zahrady zápalná bomba. Já jsem popadla kočárek a třídenní děcko a utíkala jsem na statek, kde bydleli rodiče (tatínek tam byl šafářem). Přišla jsem tam, tatínek spráskl ruce a říká: „Holka, co blázníš, tady nemůžeš být! Statek je plný kanonů.“ (Na statku Němci opravovali vojenskou techniku – pozn. red.). Tak jsme s maminkou a bratrem šli do Podhoří, kde bydlel strýc. To už se všude bombardovalo. 

Jednou jsem kojila, zas přišel nálet, okno vylétlo, všechno řinčelo, já jsem se schovala za skříň, manžel za kočár. Potom za dva dny zas přišel velký nálet na Městečko (centrální část Kuřimi – pozn. red.). Vybombardovali tam dvě hospodářství, tatínek se svým bratrem a s dalšími skákali z Podhoří přes ploty na Městečko a vyváděli krávy a koně do zahrad. Další den ráno jsme se spakovali a všichni jsme šli do štol. První dvě měli obsazené Němci a my jsme byli v té třetí. Po straně byly dřevěné lavice a za nimi bylo jednoduché bednění, aby to sezení bylo trošku chráněné. Stěny štol nebyly zpevněné, a tak občas padaly kameny. Seděli jsme jeden vedle druhého.

Vzduchu bylo málo

Já jsem měla děcko celou dobu na rukách, občas je vzala maminka nebo kmotřička. Protože vzduchu bylo málo, tak se ani celkem nemluvilo, aby se nespotřebovával. My jsme byli vzadu, a když už jsme nemohli dýchat, šli jsme pomalinku dopředu nadýchat se, já s tím děckem v náručí. Zůstávala jsem jen poblíž vchodu, kdyby náhodou něco přišlo, abych mohla rychle zpět.

Ze začátku jsme měli na jídlo něco z domu. Já jsem měla akorát peřinu, abych se mohla opřít, a pár věcí na převlečení, plíny – hlavně pro dítě. Před štolami byla dřevěná veliká bouda, kde byl sporáček a na něm se ohřívala voda. Bylo tam umývadlo, kde jsme občas ty malé děti umyli. Tam také ordinoval pan doktor Jelínek. Ty nejhorší věci se takhle zvládaly.

Prostory, kde se obyvatelé Kuřimi skrývali na konci války.

Pralo se v potoce. Když už jsme tam byli delší dobu, došlo jídlo a lidé chodili domů něco zaopatřit. Třeba moje kmotřička, u které zůstala doma kráva a slepice. Vždycky brzo ráno běžela přes trať domů, podojila krávu, posbírala vajíčka a zas honem zpět. A to už kolem těch lidí lítaly kulky. Když to trvalo delší dobu, tatínek, protože měl jako šafář ty možnosti, vzal ze státního statku fůru brambor. Nebo obilí. To se namlelo a v pekárně napekli chleba.

Jednou tam dovedli vola a zabili, mezi chlapy byli řezníci. Přitáhli i polní kuchyni a v ní se vařilo. I jinak si lidé pomáhali. Například: do baráčků, které jsou podél cesty ke štolám, chodili lidé brzo ráno vařit. Maminka mně tam každý den ráno uvařila litr zasmažené polívky, abych „měla mlíko“, jak se říkalo. Kmotřička mi do ní přinesla vajíčko. Takhle si lidé pomáhali – kdo co měl, dal. Ale byli taky lidé, kteří chodili po Kuřimi a vykrádali. Po těch dvou týdnech ve štolách jsem měla dvaapadesát kilo – z normálních pětašedesáti.

Nepamatuji si všechny detaily, měla jsem co dělat s tím dítětem, ale nezapomenu především, jak lidé drželi spolu. Bylo jedno, jestli jsi z vyšší, nebo nižší vrstvy. A to i po válce. Dost dlouhou dobu si lidé hodně pomáhali. To utrpení je nějak sblížilo. Pak se to zas rozpadlo.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!