Jehličnany existují na Zemi už miliony let. Rostou především v mírnějším pásmu a jejich rozšíření sahá daleko na sever a vysoko do hor. Smrky, borovice a jedle rovněž zpevňují povrch půdy, regulují odtok vody ze srážek a tím usměrňují erozi povrchu. Většina jehličnanů má pravidelnou a velmi hustou korunu. Díky tomu chrání sníh před jarním sluncem, takže tání neprobíhá tak rychle a nehrozí záplavy v takové míře jako na plochách s listnatými lesy. Z jehličí se odpařuje mnohem méně vody než z klasických listů. Jehličnany proto dokážou vegetovat i v suchých oblastech, kde je voda vázána v promrzlé půdě.
Borovice lesní (Pinus sylvestris)
Strom až 40 m vysoký, hojně rozšířený od nížin až do podhůří.
U nás zaujímá více než 17 procent lesní plochy.
Patří mezi pionýrské dřeviny, roste na mělkých chudých sušších písčitých až kamenitých půdách, vyskytuje se rovněž v rašeliništích a bažinatých oblastech. Kmen přímý, na extrémních stanovištích často křivolaký. V dolní části krytý silnou rozpukanou šedohnědou kůrou, která je v horní partii oranžová či rezatě červená.
Na počátku minulého století se borovice lesní vysazovaly v Polabí, aby zde zpevnily písčité půdy. Díky hlubokému kořenovému systému a silnější kůře je borovice odolnější vůči požárům a dokáže růst i na spáleništích. Strom vyhledávaný pro měkké dřevo s červenavě hnědým jádrem. Modřín opadavý (Larix decidua) Strom evropského původu, proto se používá také název modřín evropský. V Česku zaujímá v lesních porostech plochu necelých čtyř procent. Přestože patří mezi jehličnaté stromy, na podzim opadává. Tuto schopnost získal v dávné minulosti, kdy se pramodříny jako „měkkolistá“ linie jehličnanů vyvíjely v dlouhých tvrdých zimách. Přežívali jen jedinci, kteří dokázali
shodit jehlice, aby mráz neroztrhal jejich pletivo. Kmen modřínu s hrubou šedavě zbarvenou kůrou dosahuje výšky 20 až 50 m. Světle zelené jehlice rostou ve svazečcích nejčastěji po 30 až 50. Modřínové
dřevo je docela tvrdé, užívá se ve stavebnictví a v nábytkářství.
Borovice kleč (Pinus mugo) V Česku po ústupu poslední doby ledové roste
v původních porostech jen v Krkonoších, Jizerských horách a v nejvyšších polohách
Šumavy, všude jinde je pouze vysazena.
Vždyzelený, až tři metry vysoký keř. Kmeny ve větším množství zkřivené a poléhavé na konci vzpřímené. Šedohnědá kůra se odlupuje v drobných
šupinách. Jehlice rostou ve dvojicích, opadávají po čtyřech až deseti letech. V minulosti se užívalo dřeva kleče jako paliva a vyráběl se z ní podobně jako z borovice terpentýn.
Smrk ztepilý (Picea abies)
V Česku nejvíce rozšířený jehličnatý strom, pokrývá více než 53 procent porostů. Uměle rozšířen i do nižších poloh a na nepůvodní lokality, kde mnohdy vytváří rozsáhlé monokultury.
Statný strom dorůstá výšky 50 metrů, v ideálních podmínkách se dožívá stáří 300 až 500 let.
Obvykle má kuželovitou korunu, v horských oblastech, na okraji lesa a v rozvolněných porostech rostou větve často až k zemi. Smrk je citlivý na exhalace. Hospodářsky významný strom, který poskytuje lehké měkké dřevo, vhodné pro stavby, nábytek a výrobu celulózy.
Jedle bělokorá (Abies alba)
Naše původní lesní dřevina, dříve tvořila kolem 18 procent skladby přirozených lesů.
V dnešních porostech je zastoupena pouze jedním procentem, většinou nahrazena smrkem. Jedle bělokorá je jednou z našich nejpomaleji rostoucích dřevin, dokáže například čekat až 100 let v silném zástinu, dokud jí okolní stromy neuvolní místo. V příhodných podmínkách dosahuje výšky až 65 m a dožívá se věku 400 až 500 let. Její kořeny sahají hluboko do půdy, a proto je odolnější proti vyvrácení větrem než smrk. Má značné nároky na půdní vlhkost po celou vegetační sezonu a dostatek živin v půdě.
Náš jediný jehličnatý strom se svisle stojícími šiškami, ty se v době zralosti, koncem září, na stromě rozpadají.
***
VÍTE, ŽE... les se musí také stříhat a řezat?
Nárost z přirozeného zmlazení bývá přehoustlý, takže se musí zavčas buď protrhávat, nebo prostřihávat, aby se dosáhlo jeho optimální hustoty. Místa, kde je hustota porostu nedostatečná, se zase musí vylepšovat dosadbou, stejně jako prořídlá kultura. Kultura, která odroste okusu zvěří a je natolik zapojená, že koruny stromků tvoří povětšině souvislou vrstvu, stíní půdu a brání tak růstu buřeně a křovin, se nazývá mlazinou. Bývá to tak od 1,5 m průměrné porostní výšky. V mlazině už počíná vzájemná konkurence stromů. Ty vitálnější předrůstají a potlačují méně životaschopné a porost se začíná výškově difirencovat do pater neboli etáží. V mlazinách je nutné provádět výchovný zásah nazvaný prořezávka. Účelem prořezávky je úprava prostorové a druhové skladby porostu. Vyřezávají se plevelné dřeviny, podporují se naopak dřeviny žádoucí, konkurence dřevin se upravuje tak, aby působila optimálně, ale neškodila. Přehoustlý porost totiž roste příliš rychle do výšky a pod náporem těžkého sněhu, námrazy nebo větru se pak snadno láme.
