Člen kabinetu eurokomisaře Špidly a kandidát ve volbách do Poslanecké sněmovny za Stranu zelených Jan Jařab píše:
„Reaguji na komentář Martina Weisse o posledním blogu Vladimíra Špidly. V něm označil Špidlovu nejnovější iniciativu – tedy úsilí o prevenci zranění ostrými předměty ve zdravotnictví – za infantilní. Doslova Weiss píše, že je pro něj „šokující novinkou, že pokud uzavřou sociální partneři na evropské úrovni dohodu, může to Komise navrhnout jako součást unijního práva“. Rád bych poznamenal, že tato „šokující novinka“ je ve smlouvě o Evropském společenství (čl. 139) od roku 2001. Navíc: v Evropě se těchto zranění odehraje každý rok kolem milionu, mohou vést k závažným nákazám včetně hepatitid a AIDS. Přitom jim lze předcházet – ne tím, že by jehly byly tupé, jak se domnívá pan Weiss, nýbrž různými organizačními i technickými řešeními. Existují například jehly, které se samy zatahují nebo ukládají do nepropíchnutelných kontejnerů. Že si problém žádá legislativní řešení, na tom se shodl Evropský parlament, zástupci odborů i zaměstnavatelů.“ K tomu poznamenávám: Neoznačil jsem za infantilní komisařovu iniciativu, nýbrž její prezentaci na blogu. Její styl byl typickou ukázkou pomýlené snahy o neformálnost a osobitost při oslovování příliš různorodého či nedostatečně známého publika. Častý to úděl komunikace EU.
Pan Jařab opakuje počet zranění v nemocnicích za rok. V půlmiliardové EU pracuje možná šest procent pracovních sil v nemocnicích. Hovoříme tedy o desítkách milionů lidí. Milion úrazů ročně je číslo možná vysoké, ale ne přímo šokující. Komisař Špidla nebyl první, kdo si úrazů ve zdravotnictví všiml. První jistě nebyla dokonce ani agentura EU pro bezpečnost a zdraví při práci OSHA, která vydala leták (factsheet) popisující situaci podobně jako Špidla již v roce 2002. Představa, že se kdokoli, tím méně novinář, vážně doufá dozvědět právě od eurokomisaře Špidly, jak to, že se lidé ve zdravotnictví občas zraní jehlou či skalpelem, je zcela bizarní. Stejně jako navazující Špidlova slabikářová životní lekce na téma, že každý dělá chyby.
Na můj šok z toho, že předpisy EU mohou vznikat způsobem parlamentní demokracii velmi vzdáleným, reaguje Jan Jařab informací, že příslušný postup je součástí unijního práva již od roku 2001. Pan Jařab je jistě informován o tom, že politická povaha Evropské unie je předmětem diskuse. Pojem demokratický deficit již nepatří jen do slovníku nesmiřitelných kritiků unie, hovoří o něm dnes nejeden unijní politik. Z hlediska politologické klasifikace se mluví o EU jako o hybridním útvaru. Že se na něčem dohodl Evropský parlament, zástupci odborů i zaměstnavatelů, je milé, ale při vytváření legislativy je vždy podstatné, kdo má iniciativu, a kdo přijde už k hotovému.
Z původního textu komisaře Špidly jasně vyplývá, že základem byla dohoda dotyčných svazů. Legislativní postup, kdy se lobbisté nějakého celoevropského zaměstnavatelského svazu na něčem dohodnou s lobbisty evropských odborářů, a je z toho zákon, nelze v žádném případě označit za demokratický. Veškeré postupy reprezentativní demokracie potlačuje. Z hlediska klasických politologických kategorií má nejblíže ke korporativismu. V jeho uplatňování nejdál dospěla Mussoliniho Itálie, u nás nikdy součástí mainstreamových hodnot nebyl. „Národní korporativismus“ se nazývala extremistická organizace, která loni ukončila svou činnost s tím, že doporučuje svým příznivcům, aby se dále angažovali v Dělnické straně a Autonomních nacionalistech. Představitelé bruselských struktur si nepochybně představují benevolentní, humánní korporativismus. Ale pravdivá odpověď na otázku, zda EU představuje posílení těch demokratických hodnot, o jejichž návrat jsme v listopadu 1989 usilovali, musí znít: Ne, EU je nepovažuje za relevantní a nestojí o ně.
***
Legislativní postup, kdy se lobbisté nějakého celoevropského zaměstnavatelského svazu na něčem dohodnou s lobbisty evropských odborářů, a je z toho zákon, nelze označit za demokratický
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Martin Weiss, komentátor LN
