Její pastorkyňa, Norma a Trubadúr. Smršť premiér v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

MET se začíná tak trochu opakovat a v poslední roky zařazuje inscenace, které jsme už viděli – „pouze“ částečně s jiným obsazením. To je i případ Trubadúra, který byl v přenosech už před pěti lety. Pokud jsme ale v aktuálním obsazení mohli zažít Annu Netrebko, jejíž hlas dozrál do mladodramatické, až za hrob navzdory všemu a všem zamilované Leonory, korejského tenoristu Yonghoona Lee jako v přenosech debutujícího odhodlaného trubadúra Manrica, a vidět a slyšet, jak barytonista Dmitrij Chvorostovkij zvládá v roli pomstychtivého Luny návrat po léčbě nádoru na mozku, pak taková recyklace Trubadúra má své oprávnění.

Dmitrij Hvorostovský v Trubadúrovi.

Anna Nětrebko v Trubadúrovi.

Svůj přesvědčivý výkon v roli Azuceny zopakovala Dolora Zajick i tentokrát. V MET v této roli staré cikánky vystupuje neuvěřitelných 25 let a má ji zažitou do posledního detailu. V newyorské operní mekce se zjevně etabloval i slovenský basista Štefan Kocán - Ferranda zvládá pěvecky suverénně, jako představitel je ale pro roli kapitána stráže, který zažil upálení dítěte, přece jen nevěrohodný.

Libreto Salvatore Cammarana, které po jeho smrti dokončil Leone Emmanuele Bardene (podle stejnojmenné lidové hry Antonia Garcíi Gutiérreze), bývá často parodováno jako příklad operní nelogičnosti a odtrženosti od života. Čtyřicátník Verdi byl ale po mučivých letech skladatelských galejí v roce 1853 natolik zkušený divadelník, že tyto námitky vyplývají spíše z lenosti udělat si včas přehled o tom, „kdo je kdo“. Prý existuje v Itálii restaurace, ve které když odvyprávíte správně příběh Trubadúra, máte pití zdarma. Po shlédnutí Trubadúra v hudebním nastudování Marka Armiliata a režiséra David McVicar by počet takových hostů mohl stoupnout.

Dmitrij Hvorostovský v Trubadúrovi.

Ke scénickému řešení Verdiho Trubadúra lze přistoupit jako k hudebnímu dramatu zničujících vášní s oproštěním od doslovného převyprávění příběhu, jak se to podařilo v režisérce Karle Štaubertové s výtvarníkem Jánem Zavarským v Ústí nad Labem v roce 2011. Nebo jako k velkolepé historické fresce, jakkoli děj opery jen volně fabuluje mocenské boje ve Španělsku 15. století. Takto se vší důkladností a s detaily ohořelých trámů, plesnivějících zdí a rezavého zábradlí, s obličeji a kostýmy pomalovanými „špínou“ a krví, s mácháním šavlemi i bambitkami i ordinérními markytánkami pojali Trubadúra v MET.

Sir David McVicar je známý svým tradičním přístupem k operní režii, kdy se vždy snaží především posloužit autorovi díla. Pro Trubadúra se McVicar se scénografem Charlesem Edwardsem nechali inspirovat obrazy španělského malíře Francisca Goyi (1746-1828) a jakkoliv příběh se v předloze odehrává na počátku 15. století, tato inspirace se osvědčila. Na scéně v polotmě působí až hrozivě popravčí vrch se siluetami viselců, ostatní stavební moduly jsou pohyblivé a umožňují rychlé přestavby (nádvoří zámku hraběte Luny, cikánský tábor, pevnost Castellor, vězení s popravčí hranicí).

David McVicar děj srozumitelně vyložil tak, aby bylo zřejmé, že hrabě Luna a trubadúr Manrico jsou pokrevní bratři, zamilovaní do mladé šlechtičny Leonory kteří ovšem netuší, že jsou sourozenci. Manrica vychovala cikánka Azucena poté, co omylem vhodila ze msty za upálení své matky na hranici vlastního syna. Leonora dá ovšem v lásce přednost trubadúrovi Manricovi a tragický kruh vendety, která připraví o život Azucenu, Manrica a Leonoru – a hraběte Lunu nechá žít s vědomím, že ztratil Leonoru a poslal na smrt vlastního bratra – se uzavře. Jak jednoduché, milý Watsone!

Pravda, některý scény – hlavně soubojů nebo šarvátek Manricovy tlupy s Lunovými vojáky – přece jen při opakovaném zhlédnutí působily až komicky: šermování prostě není doménou sólistů ani sboru a také Lunova armáda plná obtloustlých prošedivělých chlapíků nepůsobila dojmem, že je sto vyhrávat bitvy.

Trubadúr z MET je ale především díky pěvecké sestavě rozhodně přenosem, který příznivce tohoto nového operního fenoménu nadchl.

Příliš mnoho, ale i málo Pastorkyň

Její pastorkyňa v Janáčkově Brně, navíc v roce 50. výročí divadla - pro nové, nebrněnské vedení ředitele v tomto případě i režiséra inscenace Martina Glasera a šéfdirigenta Marka Ivanoviće příležitost ukázat, kam chtějí operní soubor vést.

Jenže i když se od Marka Ivanoviće při jeho mládí a temperamentu dala očekávat rozhodnost a energie hudebního nastudování, jako by se nemohl rozhodnout, jestli hrát Pastorkyni jako příkrý střet ostře vyhrocených postav, nebo romantizující příběh velkých emocí. Uvízl někde uprostřed v ořezání výrazu do povšechnosti – v dynamice a hlavně v agogice, jako by se styděl dát průchod emocím.

Její pastorkyňa.

Její pastorkyňa.

Co chybělo u Ivanoviće, to přebývalo u Martina Glasera. Napěchoval své režijní pojetí tolika mnohovýznamovými symboly, až se ztrácel smysl a síla katarze Janáčkovy opery.

Podrobnou recenzi najdete v dnešních Lidových novinách.

Norma: „horké“ belcanto s českým obsazením a italským dirigentem zchlazené režií a výpravou

Státní opeře se pod vedením italského dirigenta Enrica Dovica podařilo vyvrátit apriorní skepsi, že vrcholné italské belcanto, jak ho mistrovsky a s extrémními požadavky na sólisty ztvárnil Vincenzo Bellini ve své Normě, u nás neumíme. Celý – kompletně český – tým sólistů to zvládl. A zaslouží vysoké uznání o to víc, že vedení opery sice rozumně zvolilo obsazení bez alternací, ale přes pěvecké nároky naplánovalo s týmiž sólisty druhou premiéru s pouhou jednodenní pauzou od té první. Zejména pro představitelku titulní roli druidské velekněžky, která musí uzpívat na sto minut hudby, to bylo „vražedné“ - Marie Fajtová obstála.

Marie Fajtová jako Norma.

Aleš Briscein jako římský prokonzul Pollione v inscenaci Norma.

Zatímco vypjaté drama střetu Římanů Caesarovy doby s galskými Kelty s kumulací témat milostného trojúhelníku, lásky a povinnosti, nenávisti i náklonnosti k nepřátelskému okupantovi, žárlivost i motiv zhrzeného mateřství, bouří v hudbě, inscenační tým japonského režiséra Toma Sugao a slovenského scénografa Borise Kudličky Belliniho „zchladil“ do šedého prostoru bunkru.

Podrobná recenze vyjde v nejbližších dnech tištěných Lidových novinách.

Inspirace na dny příští

Struny podzimu - Zdeněk Liška: Marketa Lazarová
Martinů Voices – sbormistr Lukáš, Vasilek, Baborak Ensemble – dir. Radek Baborák, Kateřina Kněžíková – soprán, Josef Moravec – tenor, Anna Kratochvílová – Marketa Lazarová, Josef Somr, Jana Štěpánková – vypravěči, Petr Ostrouchov – koncepce a úprava,
Koncertní provedení hudby Zdeňka Lišky k filmu Marketa Lazarová doprovázené projekcí, Forum Karlín, pátek 9. října 2015 19:30

Georges Bizet: Lovci perel
Dirigent Miloš Formáček, režie Andrea Hlinková, scéna Miriam Struhárová, sbormistr Milan Kaňák. OSOBY A OBSAZENÍ: NADIR: Nikolaj Višňakov / Dušan Šimo, ZURGA: Richard Haan / Nikolaj Někrasov, LEJLA: Anna Klamo / Tereza Mátlová / Eva Kývalová, NURABAD: Roman Vocel / Petr Matuszek.
Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem, premiéra pátek 9.10. 2015 19:00