LN: Jak jste se jako mladý Američan ocitl v Praze?
Po střední škole jsem jako spousta jiných Američanů vyrazil poznávat svět. Žil jsem pět měsíců v Izraeli v kibucu a pražské jaro sledoval na dálku, protože se o něm hodně psalo. Do Československa jsem dorazil na motorce přes Jugoslávii a ubytoval se na studentských kolejích na Strahově. Bylo to 20. srpna 1968.
‚Chtěl jsem vidět barikády‘. Brit fotil okupaci v roce 1968 v Praze z převrácené dodávky |
LN: Mluvil jste někým o situaci v Československu?
Ano, navštívil jsem rodiče jednoho Čecha, s nímž jsem se seznámil v hostelu v Řecku. Pozvali mě na čaj a povídali jsme si o reformách a politice. A večer jsem samozřejmě seděl na pivu také se studenty. Mladí lidé byli optimisté, bylo na nich vidět nadšení. Ti rodiče byli trochu rezervovanější, měli odstup, snad proto, že toho v politice už víc zažili, a tak měli skeptičtější pohled na věc.
LN: Co jste si pomyslel, když vás druhý den ráno vzbudily sovětské tanky?
Nejdřív jsem si myslel, že u kolejí něco začali stavět, protože jsem slyšel hluk náklaďáků. Jenže pak jsem viděl tanky a bylo mi jasné, že se děje něco mimořádného. Věděl jsem o tom, co se stalo v Maďarsku v roce 1956, a došlo mi, že tohle je invaze. Vzal jsem proto motorku a vyrazil tam, kde jsem zdálky viděl sloup dýmu a slyšel i střelbu. Celý den jsem pak strávil v ulicích a fotil. Nafotil jsem pět filmů, dohromady tedy 180 políček. Všechno na Nikon F s pevným objektivem s pětapadesátimilimetrovým ohniskem.
Invaze v obrazech. Národní galerie na nových výstavách ukáže i Koudelkovy slavné fotografie |
LN: Vybaví se vám ještě nálada v pražských ulicích?
Samozřejmě že ano. Víte, později mi to připomnělo protesty proti vietnamské válce v USA. I tehdy vyšli mladí lidé spontánně do ulic, vedl je hněv a rozhořčení z nespravedlnosti, která se děje.
LN: Co se s vašimi snímky pak dělo?
Druhý den po invazi jsem na motorce odjel. Ne, že bych měl strach, protože v devatenácti letech ho snad ani mít nemůžete. Ale hodně cest už bylo uzavřených a měl jsem také nepříjemnou zkušenost, když mi jeden z vojáků vytrhl fotoaparát z ruky a křičel na mě. Vyrazil jsem proto z Prahy a jel jsem na motorce do západního Německa, kam mě na americký pas pustili. Řídil jsem celou noc a nakonec jsem dorazil do Frankfurtu nad Mohanem a zamířil do pobočky agentury AP. Tam filmy vyvolali, udělali kontakty a pět fotek ode mě hned koupili. Kus za padesát dolarů. To tehdy byly docela slušné peníze. Další den jsem v trafice viděl různé světové noviny se svými fotografiemi na titulce, později byla má fotka i na obálce Newsweeku.
Přepisujete historii, protestovali komunisté u Koněvovy sochy. Pak poraženecky odešli |
LN: Proč jste se fotografií později neživil? Snímky z okupace jste si přece udělal docela slušné jméno.
Doma v USA jsem udělal ze svých fotografií portfolio – byly tam i krajiny a jiné snímky z cest. Ale měl jsem pak jiné zájmy, studoval jsem biologii, hru na housle a nakonec se ze mě stal právník.
LN: Kdy jste staré snímky z Prahy znovu zveřejnil?
Za to může český honorární konzul v San Francisku Richard Pivnicka. Kdysi jsem se mu zmínil, že jsem 21. srpna 1968 fotil v Praze. Byl nadšený a hned mě spojil s Jiřím Bártou, který má v San Francisku grafické studio. Jiří se sám dokonce na jedné mé fotce našel v davu. Pomohl mi mé snímky zdigitalizovat a dát dohromady knížku. Měl jsem také několik výstav. Jsem rád, že se na mé snímky nezapomnělo a jsou teď k vidění i pod širým nebem na Jungmannově náměstí.
