Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Jen hlas, který říká slova

Česko

Písničkářka Lucinda Williamsová na desce Blessed potvrzuje své hledačství, tíhnutí k Západu a k elektřině

Pauza Lucindě Williamsové prospěla. Jedna z nejuznávanějších amerických písničkářek současnosti (a předchozích dvaceti let) dřív nevydávala řadové desky často: tu dělala mezera mezi nimi čtyři roky, tu šest, i osm. V první dekádě nového století se ale rozjela a vydala hned čtyři tituly – plus kompilaci a živé dvojalbum. Na kolekcích West (2007) a dnes už předposlední Little Honey (2008) se dokonce začala trochu opakovat. Jako by ji životní okolnosti (smrt matky, nalezení životního partnera) vykolejily ze zažitých pořádků, kdy maximum věnovala hudbě a vlastnímu kreativnímu rozvoji.

Její hudba vždycky byla paradoxním hledáním na poli dávno objeveného. Jako by ženská, co kvůli otci profesoru a básníkovi pendlujícímu mezi univerzitami po celém Jihu strávila dětství na cestách a v dospělosti si podobně nomádsky rozdírala srdce o dalšího a dalšího parchanta (jimž pak věnovávala krásně nenávistné songy), instinktivně tíhla k jistotám country, folku a blues a nechala z nich v sobě vyrůst opěrný systém katedrály.

Její debut Ramblin’ (1979) byl pouhou směskou coververzí Hanka Williamse, Roberta Johnsona a dalších klasiků. Následující dekádu hledala svůj hlas, tu další vydávala majstrštyky. Bohatost desky Car Wheels on a Gravel Road (1998) sama nepřekonala a většina jejích konkurentů na ni jen ostří z dálky.

Na nejnovějším albu Blessed Lucinda dotáhla zatím nejdál dva spodní proudy své tvorby. S výjimkou řízného otvíráku Buttercup už neodkopává nehodné milence a neopěvuje nešťastné hrdiny, ale z klidu manželství se svým producentem Tomem Overbym se věnuje méně osobním, obecněji palčivým tématům: pohřebně laděné písně Born to Be Loved a Soldier’s Song jsou věnované dětem bez dětství, respektive vojákům v Iráku. A od pramenů inspirace jižanskou hudbou se rodačka z Louisiany přesouvá stále více na západ, ke country rocku Los Angeles, kde žije, a k velebnosti kalifornských pouští.

Poušť tavená kytarami Dávno pryč jsou bažinné názvuky lidového zydeca, v Car Wheels: Blessed se nese na oblaku písku spáleného elektrickými kytarami, který vidí daleko za každý horizont placaté krajiny. Zmíněnou Buttercup traktují líně odsekávané kytarové vyhrávky z každé strany zvlášť a Lucinda deklamované sloky končí až popově klenutým refrénem, jehož oblouk však expřítele staví daleko za rohožku. Krásný refrén (už bez jedovatosti) má i Copenhagen.

Po trojici ukolébavek nastoupí rychlejší a vyčítavá Seeing Black, která ve stylu 90. let střídá nenápadnější sloky s dynamickými refrény; a když autorka řekne, co jí hnulo žlučí, nastoupí kaskáda žahavých kytarových sól s podporou hammondek B-3. Právě zvuk těchhle elektrických varhan nenápadně prochází celou deskou a stává se jejím opěrným bodem.

Příliš tu nefungují „umělečtější“ pokusy jako právě Soldier’s Song, kde Lucinda příjemnou melodii vycpává rádobyzávažnou impresí z pohledu vojáka. Jiné písně, třeba Sweet Love, až příliš připomínají už tak „dopočtové“ kousky z desek jako Essence (2001) nebo World Without Tears (2003).

Nejvíc na Blessed naopak oslní zpočátku nenápadné songy jako titulní, v němž Lucinda jednoduchý text plný jejích oblíbených hypozeuxí nechala z rozvážného tempa koňské chůze vygradovat v souhře kytar, piana, hammondů a ke všemu svolných bicích. Ugly Truth zase začíná jako obyčejná kotlíkárna – než jí typické zpěvaččino „sedlo“ v refrénu vzestupném a sestupném dodá nadčasovou kvalitu. V písničkách Lucindy Williamsové posledních dekád předou akustické i elektrické kytary a další nástroje na tisíc způsobů. Je slastné se jimi brodit – ale mnohost zvuků u ní směřuje k jednotě, pestrost k jednoduchosti. Teď autorka posluchači dodala nástroj k tomu, aby se – pokud chce – přestal nimrat ve zvukové omáčce. Bonusové CD k Blessed obsahuje náčrtky písní, které Lucinda nahrála provizorně doma v kuchyni. Ukazují, že všechno, co opravdu potřebujeme, je ten lamentující, žalující, tesknící, konstatující hlas, dnes už víc šmirgl než med, hlas, který prostě říká slova. Podobný model prospěl některým pozdním nahrávkám Johnnyho Cashe nebo akustickým pokusům Bruce Springsteena (Nebraska a další).

Možná právě k akustičtější, ořezanější poloze bude Lucinda směřovat. Její tvorba vždy oscilovala mezi drásavostí a pohlazením, přeprodukovaností a strohostí, často v rámci jediné desky. Snad v ní tahle dialektika jednou najde své vyústění. Ať tak či onak, zůstává Dylanem v sukních: ženou na odyseji.

Lucinda Williamsová: Blessed

Lost Highway 2011, 104:08 min.

Autor: