Václav Jamek píše v úvodu k českému vydání próz Emmanuela Bovea o jedné souvislosti „znovuobjevení“ jeho díla ve Francii: „Stalo se tak vlastně především – jakkoli to zní paradoxně – díky neutěšenému stavu nejsoučasnější francouzské románové produkce: čtenář, popichovaný nespokojenými kritiky, kterým ne a ne vzejít na obzoru nějaký nový Proust, Malraux či Saint-Exupéry, se od nejnovější tvorby stále více odvrací – a nekupuje ji. Nakladatelé jsou nuceni hledat jinde – to jest: v minulosti – artikl, který by šel lépe na odbyt.“
Dá se v dnešní záplavě knih ještě vůbec říci, jestli panuje nespokojenost s novinkami, a proto se nakladatelé uchylují k vydávání děl z literárního kánonu? Patrně se jedná o kombinaci obého. Všechno „horké“ se musí co nejrychleji přeložit a vydat – než to všechny přestane zajímat. A pak se vydává desítkami let prověřená klasika. Jestli si tedy mohu dovolit nějaký postřeh-dojem, pak nejhůře na tom asi jsou právě knihy, které nejsou ani klasikou, ani nepatří mezi novinky.
Pokud ale takové knihy česky vyšly, ovšem již dávno, pak je zde ještě šance v antikvariátu. Někomu se může zdát, že výborné tituly, které byly publikovány v dobách socialismu, tam nenajde, ale není to tak beznadějné. Stejně jako nelze tak úplně říci, že antikvariáty či knižní výprodeje ukazují na „úspěšnost“ té které knihy či autora.
V antikvariátu jsem minulý týden rovněž sehnal zmíněný svazek s dvěma knihami Emmanuela Bovea (1898–1945) – Moji přátelé a Armand. Obě díla vznikla ve 20. letech a Václav Jamek o Boveovi psal v roce 1986 jako o pozapomenutém autorovi. Nyní je tedy pozapomenut opět. To, co mě k této knize přitáhlo, byla anotace. V ní se totiž píše, že Samuel Beckett po druhé světové válce uvedl Bovea jako nejméně doceněného autora.
Texty Mých přátel přinášejí epizody ze života osamělého člověka, jenž potkává v pařížských ulicích lidi, kteří se jeho přáteli stávají i nestávají. Jednoho dne jej, sedícího smutně u Seiny, překvapí lodník Tatíček, který má sebevražedné úmysly.
Vypravěč neví, jak z toho: „‚Ve dvou se to líp umírá,‘ poznamenal můj společník.“ Potom už stojí nad vodou: „‚No tak... vzmužte se trochu,‘ řekl námořník. ‚Je to jen taková ošklivá chvilička. A pak už jen věčný mír.‘“ Nakonec Tatíček koštuje vodu: „Sebevrah se shýbl a dvěma nataženými prsty ozkoušel teplotu vody. ‚Kapku studená,‘ řekl a osušil prsty. ‚Výborně, tak přijdem jindy.‘ ‚Nene, skoncujem s tím hned.‘“
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
