LN: Druhá deska Něžné noci vychází relativně krátce po prvotině Neměj strach (2016). Zdá se, že klišé o „problematičnosti osobně-pracovních partnerství“ neplatí a také umělecké spojení stále funguje inspirativně, že?
Šrůmová: Jsem přesvědčená o tom, že pokud to funguje, jde o nejlepší způsob. Vždycky jsem si podvědomě hledala nějaké hudební partnery a osobní partnerství je k tomu příjemná nadstavba.
Sahara: No bodejť! V profesních vztazích mohou nastat tenze, když je jeden výrazně úspěšnější než ten druhý. My ale jíme ze stejné misky.
LN: Tentokrát navíc zřejmě jde o nový materiál. Nebo ještě došlo i na některé starší, dříve nepoužité skladby, jako v případě alba Neměj strach?
Šrůmová: Ano, většina písní je nová, kromě asi tří. Musíme myslet také na to, že se v muzice oba pohybujeme mnoho let. Jan má svůj typický autorský rukopis, ale dává mi zcela volnou ruku. Sami jsme překvapeni, co vzniká naší spoluprací.
Sahara: Autorský rukopis… To by se dalo vyložit také tak, že jednomu došly fóry. Ale já se prostě držím svého. Nejsem pathfinder a nikdy jsem na hledačství nových cest neaspiroval. Takže když sáhnu po něčem do mrazáku, můžu si to ještě uvařit.
  |
LN: Důležité je určitě Blančino vyjádření „vzniká naší spoluprací“. Oproti prvnímu albu nápadně vzrostl podíl skutečného spoluautorství písní, že?
Šrůmová: Řekla bych, že po čtyřech letech mezi námi vznikla jakási symbióza. Něco jako rak a sasanka. Snažíme se vyhovět si. Tady nejde o autoritářství, ani u jednoho z nás.
Pro Rolling Stones je hudba po jídle, vzduchu, vodě a teple další životní potřebou |
Sahara: Naopak. Od začátku mi šlo o kooperaci k potěše obou! Žádný sólista plus „ten druhý“. Jak při tvorbě, tak na place. Napíšu například základní harmonii a formu, ale melodickou linku Blančina zpěvu nechám na ní. Klidně včetně textu. Nebo je to obráceně. Vždyť je to jedno. Tantiémy přijdou stejně domů…
LN: Jaké jsou nejčastější inspirace písní? Osobní, „fiktivní“, v literatuře, ve výtvarném umění jako v Písni z galerie?
Sahara: Píseň z galerie byla taková jednorázovka. Dva přátelé mě požádali, abych jim zahrál na vernisáži, tak jsem napsal tohle. Jindy se člověk samozřejmě nevyhne průniku osobních záležitostí do profesní roviny. Ale že bych byl přímo svým životopiscem, to zase ne.
LN: Co písně Aleje, Věčnej hřích, Zasáhnul mě blesk? Působí „osudově“, prožitě.
Sahara: Především jsou to obecná témata. Tisíckrát prožité momenty a pocity tisíců lidí. Já jen dodal ilustraci, ale i tu si nakonec namaluje každý sám.
LN: Tisková zpráva k albu zdůrazňuje mimo jiné inspiraci v country. Kde se vzala?
Šrůmová: Na čundry sice nejezdíme, původem jsme oba Pražáci, ale posledních pár let jsme tímto žánrem z různých důvodů načichli. Je víc než inspirativní. A také bydlíme v kovbojském kraji.
Sahara: Country byla jedním z úhelných kamenů rock’n’rollu. Z té české řevnivosti rockeři versus kotlíkáři jsem dávno vyrostl. Mě to baví a zajít s kytarou do hospody mi nedělá problém. Rikatádo!
LN: Jane, rád spolupracujete se stabilní sestavou muzikantů, stejná rytmika hrála už na vašem posledním sólovém albu Matka zebra (2001). Považujete kamarádské vazby v kapele za zásadní?
Sahara: Kdybych hrál v symfoňáku na housle a šel mi na nervy flétnista, tak si ho prostě nebudu všímat. V partě pěti lidí to nejde. Dost se spolu nasmějeme.
LN: Mimochodem, Blanko, co říkáte na novou Tichou dohodu? Myslím, že je dobře, že také pokračuje.
Šrůmová: My se tak nějak vůbec nebavíme. Dan (Dan Šustr, kapelník Tiché dohody – pozn. aut.) ke mně už před lety zaujal nepřátelský postoj, tak se nechci pouštět do jakýchkoliv úvah o jejich tvorbě. Budu ráda, když se nám oběma bude i nadále dařit, už vzhledem k našemu minulému životu. Ale jak se říká, nic netrvá věčně.
