22. května 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Spirituály měly být původně jen mým koníčkem, říká Jiří Tichota

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Jiří Tichota (2017) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Tichota (2017) | foto:  Dan Materna, MAFRA

Čerstvý osmdesátník Jiří Tichota je vlastně nejstarším českým folkovým hudebníkem. Spirituál kvintet vede už sedmapadesátý rok a skupina je stále tak populární, že si k oslavě kapelníkových kulatin pronajala Tipsport Arenu na pražském Výstavišti.

Jakou jste měl představu o muzice, které se chcete věnovat, když vám maminka koupila v 50. letech první kytaru?
Absolutně žádnou. Muzika mě prostě přitahovala. A kytara byla jediný nástroj, na který jsme se zmohli, protože jsme byli hrozně chudí. Táta byl z politických důvodů zavřený a maminka byla po infarktu už roky v domácnosti. Takže když jsem viděl ve vetešnictví v Meiselovce kytaru za osmdesát korun, máma mi ji koupila, přestože i to bylo na naše poměry hodně peněz. Navíc mě kytara přitahovala proto, že k tomu, abyste ji mohl používat ve společnosti, nevyžaduje, abyste osm let hodiny a hodiny cvičil. Naučíte se na ni tři akordy a stane se z vás ve společnosti žádaný „muzikant“. Mě ale pouhé hraní doprovodů k písničkám poměrně brzy přestalo bavit a zběhl jsem ke kytarové vážné muzice.

Jiří Tichota (2017)
Spirituál kvartet ve své nejslavnější sestavě (1982)

Proč jste tedy nakonec studoval muzikologii?
Na kytaru jsem úplný autodidakt, nikdy jsem neměl ani jednu hodinu. Takže mi bylo jasné, že na to, abych se živil jako koncertní kytarista, to nikdy nebude. Ale během seznamování s kytarovou literaturou jsem se něco dozvěděl o kytarové minulosti a o loutně. Narazil jsem na kapitolu, svázanou se zvláštní notací pro strunné drnkací nástroje v renesanci, a tou se u nás nikdo nezabýval. A zjistil jsem, že by mě to těšilo. Po roce jsem praštil se studiem chemie a šel na muzikologii, kde se můj zájem jasně definoval na loutnové a kytarové tabulatury. A hned v prvním ročníku za mnou přišel kamarád z Vysokoškolského uměleckého souboru Ivo Mach a přemluvil mě, abychom v malé partičce začali dělat spirituály.

Jiří Tichota s loutnou

Jiří Tichota s loutnou

Jak se k vám spirituály dostaly?
Vyrůstal jsem v evangelické rodině, bydleli jsme na Pařížské ulici nedaleko kostela u Salvátora. Tam jsem někdy v roce 1952 poprvé slyšel černochy zpívat spirituály. V Praze totiž pobývala černošská operní společnost, která v karlínském divadle provozovala Porgy And Bess od George Gershwina. Byli to sice operní zpěváci, ale po nedělích si přivydělávali tím, že chodili zpívat spirituály do různých kostelů. Mně se podařilo ještě s jedním kamarádem pár těch spirituálů zapsat, přinesl jsem je do Vysokoškolského uměleckého souboru, kde měly velký úspěch, a z toho pak vyplynul ten nápad Ivo Macha. Samozřejmě mělo jít jen o koníčka, v té době bych vůbec netušil, jak moc to poznamená můj život.

Spirituály sice byly americká muzika, ale šlo o písně „utlačovaného amerického lidu“, což v tehdejším režimu asi bylo tolerováno, že?
Takhle jsme to začali prezentovat až po roce 1968. Ale Spirituál kvintet vznikl v roce 1960, kdy začala být doba volnější a zdálo se, že to bude čím dál lepší. Začaly vycházet různé noty typu Tam kde teče Mississippi, Lubomír Dorůžka vydal obsáhlou knihu Americká lidová poezie – a nikoho nenapadlo, aby proti tomu něco dělal. Všechno jsme zpívali anglicky a přesto nás s tím pozvali i do televize. Nebyl sebemenší náznak komplikace. Pak přišel osmašedesátý rok, zdálo se, že je budoucnost naše – a pak v srpnu „bum“. Teprve od té chvíle se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Začaly se utahovat šrouby, všechno bylo mnohem komplikovanější a v roce 1971 jsme dostali první zákaz. A teprve v té době došlo na ten argument pro režim, že ve Spojených státech se s černochy strašně zachází a proto zpívají o svobodě. Zprvu se zdálo, že proti tomu nelze nic namítat. Ale režim se samozřejmě postupem času učil, jak s nepohodlnými věcmi bojovat. Ovšem učili jsme se i my: jakým způsobem ho obcházet.

Spirituál kvartet v roce 1962

Spirituál kvartet v roce 1962

Byl v tom také nějaký obchod „něco za něco“? Například že vám dají chvíli pokoj, pokud zahrajete na Festivalu politické písně v Sokolově?
Když vám řeknu, jak to bylo, je na vás, jestli mi budete věřit nebo ne. Účast na Sokolově nevycházela z toho, že bychom se tam přihlásili. Všechny naše koncerty šly přes Pražské kulturní středisko a to nám prostě oznámilo, že tam hrajeme. Dokonce i když jsme na ten termín měli domluvené jiné koncerty, ty prostě zrušili. Párkrát jsme se z toho sice s nějakým odůvodněním vyzuli, ale nešlo to dělat pořád. A tak jsme se domluvili, že toho, že je to oficiální akce, využijeme k dobru písniček, se kterými jsme měli problémy. Takže jsme je zazpívali v Sokolově a když nás za ně někdo popotahoval na jiných koncertech, mohli jsme argumentovat, že „je to přece písnička ze Sokolova“. Mluvím o písničkách typu Až se k nám právo vrátí. Neříkám to jako výmluvu. Samozřejmě, mohli jsme říct, že v Sokolově nebudeme hrát – a patrně pak nehrát vůbec nikde. My jsme zvolili tento způsob obrany. Ať to každý posoudí sám.

Pamatuji si na ten šok, když v roce 1983 vyšel singl, kde byly písničky Až se k nám právo vrátí a Za svou pravdou stát. Tedy de facto protestsongy. To byl důsledek oné „sokolovské obrany“?
Hlavním důvodem bylo, že všude seděli lidi, kteří hledali skulinku, jak si přiložit protikomunistické polínko. A seděli i na Supraphonu a v rozhlase, kde jsme písně natočili.

Spirituál kvartet v roce 1964

Spirituál kvartet v roce 1964

Na vašich koncertech speciálně ve druhé polovině 80. let měly značné procento úspěchu nejen písničky, ale i vaše řeči mezi nimi...
Ano, my jsme si toho vědomi, i když to z muzikantského hlediska není na první pohled moc lichotivé. Ale dělali jsme muziku, která se líbila i sama za sebe, „bez řečí“, jinak by si ji lidé nekupovali na deskách. Nicméně doba byla taková, že ať jste řekl cokoli, dalo se to vykládat „protistátně“.

Lidé hodně četli mezi řádky.
Ano, přesně tak. Příklad: když krátce po sobě umřeli dva sovětští papaláši Černěnko a Andropov, v den úmrtí toho druhého jsme zahráli jinak naprosto neškodného Čelakovského, kde se zpívá „ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek“. A lidi začali tleskat a chechtat se. Nebo jsme měli pořad z obrozeneckých písniček, který pro nás režíroval Vladimír Merta, a ten jako součást mluveného slova vybral neuvěřitelně „aktuální“ výroky Karla Havlíčka Borovského. A protože jsme neuváděli, od koho ty citáty jsou, byl malér a nakonec nás z divadla Ateliér, kde jsme tento program uváděli, definitivně vyhodili.

Spirituál kvartet v roce 1972, v době nahrávání prvního alba Písničky z roku raz dva

Spirituál kvartet v roce 1972, v době nahrávání prvního alba Písničky z roku raz dva

Původně jste zpívali spirituály anglicky. Překládat jste je začali jen proto, že byla angličtina de facto „zakázaná“?
Ze začátku jsme zpívali anglicky proto, že se to lépe frázuje, zní to autentičtěji. Nicméně časem jsme pochopili, že poslání spirituálů nám dává mimořádnou šanci vyjadřovat se k současnosti. Ale to znamenalo české texty, protože anglicky tehdy uměl jen zlomek posluchačů. Další důvod byl i ten, že spirituály samozřejmě ve své podstatě jsou a vždycky byly duchovní písničky, zatímco nám šlo o víc než o čistě náboženské poslání. Překlady nám umožnily si psát, o čem jsme chtěli, protože tady nebyly k dispozici knihy, nikdo neměl řádné nahrávky, neexistoval internet, originály se nedaly dohledat. Žádný fízl nemohl překontrolovat, jestli Až se k nám právo vrátí je překlad z angličtiny nebo není. Když po nás chtěli, ať jim přineseme anglický originál, prostě jsme ten náš český text přeložili do angličtiny.

Kterou sestavu Spirituál kvintetu považujete za nejlepší?
Žádná nebyla univerzální, ale každá měla své jasné priority. Pokud jde o masové působení, tak to nejspíš byla ta s bratry Nedvědy, s Irenou Budweiserovou, Zdenkou, Dušanem, Oldou Ortinským. Ta vznikla v době, kdy to, co jí šlo nejlépe, mělo velkou odezvu. Současná sestava má myslím výhodu v tom, že je muzikantsky velmi vzdělaná, tvoří ji lidé, kteří o muzice hodně vědí. Je doma ve spoustě stylů. U každé sestavy navíc musíme brát v potaz, v jakých podmínkách pracuje. A to, že Spirituál kvintet vyprodal v roce 2015 k 55. výročí pětkrát velký sál Lucerny, nota bene v dnešní době, kdy folková muzika už dávno není propagována nebo vysílána v televizi a rozhlase, musím velmi kvitovat.

Spirituál kvartet ve své nejslavnější sestavě (1982)

Spirituál kvartet ve své nejslavnější sestavě (1982)

V sobotu 27. května budete mít se Spirituál kvintetem a hosty velký koncert k vašim osmdesátinám v holešovické Tipsport Areně. Jak ten koncert bude probíhat?
Domluvili jsme se s Wabim Daňkem, Markem Ebenem, Hradišťanem, Druhou trávo a Nezmary, každý host bude mít dvacet minut a zahraje i jednu písničku, která je nějak svázána se mnou, tedy většinou s mým textem. A Spirituál kvintet bude mít hlavní blok, asi hodinu a půl. Takže to bude zhruba tříhodinový koncert.

Bývalí členové tedy nedorazí?
My je vždycky zveme na jubilejní koncerty kapely. Bylo tomu tak i teď naposledy v případě pětapadesátky. Ale tenhle koncert je k mým narozeninám, takže jsem poslal všem bývalým spoluhráčům pozvánku, aby přišli jako posluchači. Na pódium je tentokrát nezveme, už proto, že by to bylo produkčně dost složité a s tolika hosty je toho už tak opravdu hodně!

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky