Kniha Silence amerického skladatele Johna Cage (1912-1992), jež právě vyšla v českém překladu (Jaroslav Šťastný, Radoslav Tejkal a Matěj Kratochvíl) zapůsobila v šedesátých letech, kdy byla vydána poprvé, jako bomba. V souboru teoretických textů, které vznikly v letech 1939 až 1961, se totiž Cage sice vyslovoval v první řadě k hudbě, často o ní ovšem psal natolik volně a otevřeně, že jeho teze bylo možné bez problémů aplikovat například na literární či výtvarnou tvorbu. Vlastně to nepřekvapí, Cage sám se nevěnoval pouze komponování, zabýval se i výtvarným uměním, baletem a také psal. A dlužno předeslat, že nejen jeho hudba, ale i texty budily často rozporuplné reakce, někdy přímo nepřátelské, a že si Cage trváním na svých postupech leckdy zavíral otevřené dveře.
Již v nejstarším z textů, Budoucnosti hudby: credu z roku 1937 například s prorockou jistotou píše o hlucích („Ať jsme kdekoliv, slyšíme převážně hluky. Ruší nás, když se je snažíme nevnímat. Když se do nich zaposloucháme, začnou nás fascinovat...“) a o jejich využití v hudbě. O kolik let tím předběhl dobu? Stejně jako když ve stejném eseji píše o budoucnosti elektronických nástrojů. Cage s přesvědčením zpochybňoval zavedený způsob pojímání hudby, když například v eseji Kompozice jako proces (1958) psal: „Člověk přece není jenom ucho... Ukázalo se, že hudba jako taková je ideál, a nikoliv reálná situace.“ V tuto chvíli si možná dopřejme odbočku do světa Cageovy hudby - jednou z jeho nejproslavenějších skladeb je 4’33’’ z roku 1952. Ta předepisovala hráči po určenou dobu nic nehrát, posluchači se tak mohli soustředit na ticho kolem, jež ale tichem vůbec nebylo.
Další z Cageových novátorských postupů zahrnoval práci s čínskou knihou I-ťing (Kniha proměn), kdy si myslíme nějakou otázku, vrhneme mincemi a hexagramy, které podle výsledku sestavíme, nám zároveň nabídnou odpověď. O této metodě Cage píše v eseji z roku 1952. Tímto popřením (ovšem pouze zdánlivým) jakékoli aktivní role skladatele, jenž se tak podle jeho kritiků stal pouhým vrhačem mincí, naopak otevřel svou hudbu intuitivní tvorbě, I-ťing je totiž vším jen ne náhodou. Odpověď totiž až jako kdyby určovala otázku... Cage již v 50. letech pro sebe objevil zen buddhismus, což se projevilo nejen v jeho komponování, ale i ve zmíněné knize esejů, přednášek a teoretických statí.
Když v pokynech Pro recitátora (1954) píše, že „nejvyšší záměr je nemít vůbec žádný záměr“, je to jako vystřižené z nějakého zenového pojednání, ostatně na zenové mistry se v něm přímo odvolává. Z primárně hudebního textu se tak stává, jak již bylo řečeno úvodem, obecnější záležitost. Zajímavé je, aplikuje-li Cage metody kompoziční při psaní eseje, jak vidíme například v delším textu Kam jdeme? A co děláme? anebo v Přednášce o ničem (1959). A není náhodou, že Cage rád pracoval s románem Jamese Joyce Finnegans Wake, který sám nabízí mnoho různých výkladů.
