Ačkoliv působil skoro dva roky v Osvětimi, ačkoliv tam osobně prováděl selekce a pouhým gestem rozhodoval o tom, kdo půjde okamžitě do plynu a kdo ještě dostane zbytkovou šanci na přežití, de facto nepatřil k válečným zločincům, nýbrž ke zločincům proti lidskosti. Pro mnohé je ten rozdíl jen puntičkářskou nuancí, ale to by byla mýlka.
Válečné zločiny jako takové jsou páchány v situacích, kde se "doba vymkne z kloubů", kdy válka jako by rušila platná pravidla a nastolila právo džungle. Naproti tomu zločiny, jež páchal Mengele, probíhaly v zákonném rámci, a to takovém, který v nacistickém Německu podpořila většina. Skupiny rasově nečistých (Židé, Romové) či méněcenných (Slované) byly definovány v zákonech a z toho vyplývalo i zacházení s nimi.
Jistě, i Mengeleho zločiny se odehrávaly za druhé světové války. Koneckonců postavit likvidační lágry v měřítku Osvětimi, Majdanku či Treblinky bylo možné jen na cizím území dobytém válkou. Ale principiálně vzato s ní Mengeleho zločiny přímo spjaty nebyly. V menším rozsahu by se odehrály i tehdy, kdyby se nacistické Německo uzavřelo do sebe a válku nevedlo.
Mengele nepatřil ani k lidem, jejichž kariéry rozjela teprve válka. Už jeho cesta k medicíně vedla starými – původně císařskými – akademickými ústavy, v nichž bujely myšlenky rasové hygieny či eugeniky (rasového vylepšení populace). Směr, který Mengele dodnes symbolizuje, měl tedy oporu už před nacismem – a Hitler mu "pouze" dodal v milionových počtech "materiál" k výzkumu. Právě v tom spočívá stále aktuální výstraha Mengeleho odkazu. Myšlenky rasové hygieny a eugeniky se mohou rozvíjet i dnes, v podmínkách hlubokého míru.
Mládí vpřed
Při nynějším výročí může leckoho fascinovat, jak Mengele udělal kariéru už v tak mladém věku. Do Osvětimi nastoupil ve svých 32 letech a rozhodoval o životech statisíců. Jenže tady se Mengele nikterak nevymykal. Právě tato věc byla společná oběma totalitám, nacistické a komunistické. Oba režimy, produkty evropské moderny, se opíraly o heslo "mládí vpřed", o lidi nezatížené starým myšlenkovým haraburdím.
Proto se mezi nacistickými i komunistickými špičkami ocitli lidé narození na počátku 20. století a proto si nyní – na pohled překvapivě houfně – připomínáme jejich stá výročí. Tvůrcem "konečného řešení židovské otázky" byl Reinhard Heydrich (1904).
Jako hlavní "dodavatel materiálu" působil Adolf Eichmann (1906). A hlavním "výzkumníkem" byl Josef Mengele (narozen 16. března 1911). U nás patří do mladické party komunistických zločinců například Bedřich Reicin (narozen 29. září 1911), jenž nejprve pronásledoval odpůrce režimu i některé komunisty a pak byl spolu se Slánským pověšen z rozhodnutí jiných komunistů.
Je to svým způsobem pozoruhodná generační sonda. Pro přiblížení a pro názornost. Nedávno slavil 100. narozeniny Otakar Vávra.
A my si tak uvědomíme, že lidé, kteří formovali totalitní režimy ve čtyřicátých letech, byli vrstevníci dosud žijícího filmaře. To opravdu není jen archivní historie.
Na osobním příběhu Josefa Mengeleho je ovšem zajímavější jeho vědecká dráha než jeho nacistické angažmá.
To po formální stránce nijak nevybočuje z průměru.
Nejstarší syn z bavorské katolické rodiny vstupuje v roce 1932 do svazu frontových vojáků Stahlhelm, v roce 1937 do NSDAP a o rok později do SS. Takových lidí byly statisíce, ba miliony. Ale ta vědecká dráha je mnohem elitnější či spíše elitářštější.
Otázka pro Thila Sarrazina
Mengele – už na střední škole vynikající žák – vystuduje medicínu u Ernsta Rudina. Tento lékař sám hlásá, že "nehodnotný život" je třeba medicínsky ukončit, a patří k tvůrcům zákona o nucené sterilizaci. Poté Mengele studuje antropologii u Theodora Mollisona a v roce 1935 absolvuje prací o rasových rozdílech ve struktuře spodní dásně. V té době už působí jako praktikant – později jako vědecký pracovník – v Ústavu pro dědičnou biologii a rasovou hygienu.
To je první liga nacistické vědy, kde se Mengele nadchne jak pro výzkum dvojčat, tak pro Hitlera. Pokud vám současné tažení proti názorovému disidentovi a kritikovi multi kulti Thilu Sarrazinovi připadá jako přehnané, uvědomte si, že do svých argumentů až příliš zapřáhl biologii i cosi, co zavání rasovou hygienou – a dnešní Němci jsou na to z dobrých důvodů citliví.
Teď přeskočme pár let a ocitneme se v roce 1943 v Osvětimi, kam je Mengele převelen – už přece běží válka – jako táborový lékař. A co dělá táborový lékař v Osvětimi? Jednak to, co velí povinnost, tedy prohlíží nové vězně: rozuměj u příjezdové rampy ukazuje rukou doleva (do plynu) či doprava (do lágru). A pak to, co velí jeho vědecká vášeň, což je v Mengeleho případě například výzkum dvojčat a liliputánů.
Zemře-li dvojče, zabije i druhé
Tady se dostáváme k tomu, proč se Mengele stal "Andělem smrti". Dokládají to vzpomínky těch, kdo jeho pseudolékařské pokusy přežili či alespoň viděli. Muž s "jemně řezanou tváří intelektuála a hrozivě chladnýma očima" (podle lékařky Elly Lingensové, vězněné v Osvětimi) jezdil po táboře na motorce s písní na rtech a vždy měl v kapse bonbony pro děti. Ale běda těm, které potřeboval pro "vědu", hlavně dvojčatům.
Mengele si vybíral dvojčata už na selekční rampě. Jedno z dvojčat poslouží k výzkumu (aplikaci léku), druhé jako referenční vzorek. Výsledek? Zemře-li pokusné dvojče, je nutné zabít i druhé, aby pitvy obou umožnily porovnání. A zemře-li jedno z nepokusných dvojčat, Mengele stejně zabije to druhé, aby se přesvědčil, zda má v sobě tutéž chorobu, které podlehl sourozenec.
Mengele se zabýval i pokusy s lidskými mezemi přežití. Podle svědků prováděl operace zcela bez umrtvení, třeba operace žaludku. Nebo ponořoval vězně do kotlů s vroucí vodou, aby zjistil, jakou teplotu a jak dlouho snese lidské tělo.
Proč to vše Mengele dělal?
Německá Wikipedie zmiňuje argument, že dvojnásobný doktor (MUDr. a PhDr.) Mengele toužil po docentuře, jíž nikdy nedosáhl. Izraelský historik – a pražský rodák – Jehuda Bauer to vidí obecněji, ale i krutěji, ba bezvýchodněji: Mengele je typem moderního vědce bez morálky a zábran, typem posedlého výzkumníka s výrazně narcistními rysy, prostě typem, jaké nepěstovala jen třetí říše. Reprezentuje medicínu bez svědomí, která mezi kritickými vědci i po Osvětimi vzbuzuje otázku: Neprodukujeme jen sofistikované barbarství?
