Tak si napůl ironicky říká zatím poslední nositel Ceny Jindřicha Chalupeckého Jiří Skála (*1976), jehož výstava s názvem Ty jsi předmět, já jsem podmět včera začala v Galerii Václava Špály v Praze.
* LN Před rokem jste získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. Vaše dílo, pohybující se na rozhraní výtvarného umění a literatury, tehdy vyvolalo bouřlivou, převážně odmítavou reakci. Jak se s odstupem na kritické hlasy díváte?
Odsudky jsem se snažil si nepřipouštět. Důležité pro mne bylo, že jsem získal zpětnou vazbu od lidí, kterých si vážím. A ta byla většinou pozitivní. Na rezidenčním pobytu v New Yorku, který je součástí ceny, jsem ke svému překvapení zjistil, že mezi informovanějšími kritiky tu má Chalupeckého cena své renomé. Ti, kdo ji v posledních deseti letech získali, totiž vždy nějakým způsobem uspěli a jsou zajímaví i pro zahraničí.
* LN Co jste – kromě pobytu v New Yorku – poslední rok dělal?
Především se mi podařilo dokončit a vydat knihu Dvě skupiny předmětů, na které jsem pracoval již od roku 2006. Na začátku to byla série fotografií průmyslových strojů. Dělníci, kteří na nich léta pracovali, si je po uzavření jedné klatovské továrny koupili do osobního vlastnictví. Snažil jsem se pochopit proč, pouhé fotografie strojů mi pro mé tázání přestaly dostačovat. Vznikla z toho jakási knižní reportáž.
* LN Má podobně specifické téma, tedy příběh dělníků a jejich strojů v Klatovech, naději na obecnější výpověď?
I když popisuji lokální situaci, je celosvětově srozumitelná. Změny, ke kterým u nás po roce 1989 došlo, nebyly omezené jen na východní Evropu. K podobným sociálním a ekonomickým proměnám došlo i jinde. Současný kapitalismus je jiný než ten před dvaceti lety.
* LN Co znamenají ony dvě skupiny předmětů z názvu knihy?
Inspiroval jsem se jedním esejem Umberta Eca. Popisuje v něm návštěvu průmyslového veletrhu. Vystavené výrobky rozdělil do dvou skupin: krásné designové výrobky na straně jedné, a ohyzdné stroje, pomocí kterých módní výrobky vznikají, na straně druhé. Dělníci si ke strojům vytvořili zvláštní vztah a nedokázali se od nich odloučit. Zaujalo mne, jak lze člověka definovat skrze objekt. I moje výstava ve Špálovce je o vztahu jedince a objektu.
* LNZ jednotlivých děl, většinou videoinstalací či projekcí, to ale není na první pohled zřejmé. Co na výstavě diváci vlastně uvidí?
Najdou zde nejen práce z posledního roku. Když jsem o své letošní produkci přemýšlel, zjistil jsem, že je třeba vystavit i to, co jí předcházelo. Jde především o dva projekty, na kterých jsem v minulosti spolupracoval se Zbyňkem Baladránem. Zbyněk souhlasil, a tak jsou naše společné instalace, v minulosti vystavené v Brně, poprvé prezentovány i v Praze. Vztah jedince a objektu je pro mne podstatný i z toho důvodu, že se často vyjadřuji formou performance. Začal mne zajímat způsob jejich dokumentace, okamžik, kdy se tato dokumentace stává vlastním dílem, se kterým lze třeba obchodovat. Je to pro mne podobná situace jako se stroji z továrny. Umělecký objekt, třeba DVD, se stane reprezentací umělecké práce.
* LN Vadí vám, že se z původně nehmotných akcí stane něco, s čím lze obchodovat? Nelze komerční úspěšnost vnímat jako potvrzení kvality umělcovy práce, jak to vnímali někteří umělci v desetiletí po roce 1989?
Pohyb na galerijní scéně je pro mne boj s ideály, na kterých moje generace vyrostla. Obdivujeme konceptuální umění 60. a 70. let i jeho snahu vystoupit ze systému obchodu s uměním tím, že přestane produkovat prodatelné objekty. Na druhou stranu si uvědomujeme totální selhání podobných pokusů. Dnešní konceptuální projevy již nejsou tak nesmířlivé vůči obchodovatelným dílům. Beru to jako samozřejmost. Jen si musím hlídat původní záměr díla. Když si jej někdo koupí, může ho vystavit tak, že záměr poškodí.
* LN Jaké projekty chystáte do budoucna?
Rád bych pokračoval ve zkoumání tématu, jímž se zabývá již jedna z videoinstalací ve Špálovce. U Kolína stojí TPCA, obrovská továrna na auta. Funguje v ní systém japonské firmy Toyota. Podle vlastních slov Toyoty jde o nejefektivnější výrobní systém na světě. Po letech výzkumů Toyota vyvinula absolutní racionalizaci práce, kterou lze údajně aplikovat na jakoukoliv výrobu. Není to fascinující?
***
U Kolína stojí TPCA, obrovská továrna na auta. Funguje v ní systém firmy Toyota. Po letech výzkumů Toyota vyvinula absolutní racionalizaci práce, kterou lze prý aplikovat na jakoukoli výrobu. Není to fascinující?
