Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Jsem mistr sešupů a zvládám to

Česko

Její recitál Já jsem já měl už v Divadle Ungelt sto dvacátou třetí reprízu, a znovu bylo vyprodáno. Marta Kubišová i v šestašedesáti na jevišti jiskří a hýří energií.

Dnes bude v pražském Divadle Ungelt pokřtěno historicky první DVD Marty Kubišové. Jmenuje se Příběh a je poutavým ohlédnutím za kariérou zpěvačky, která byla cestou na samý vrchol úspěchu příkře zastavena. Kromě jiného tento disk připomíná, že kromě své burcující „motlitby“ má Marta Kubišová na kontě velmi barvitý repertoár kvalitních a různorodých písní.

* LN Komplet písniček na DVD Příběh mapuje vaši kariéru od samého počátku, myslím, že od doby, kdy jste ještě ani nepůsobila v Praze?

To je pravda, je tam například ještě z plzeňské éry písnička Mít doma měsíc jenom pro sebe, kterou mi napsali Bohuslav Ondráček a Zbyněk Kovanda, ani jsem nevěděla, že existuje obrazová verze.

* LN V plzeňské Alfě jste se ale ani neohřála, a už vás zlákali do Prahy.

Trvalo to jenom rok a to jsem už věděla, že půjdu do Prahy. V třiašedesátém jsem v plzeňském divadle v Alfě debutovala pořadem Černej sen. Ale už na tuhle první premiéru mě přišli „kupovat“ z pěti pražských divadel. Máte pravdu, šlo to pak už hodně rychle.

* LN Předpokládám, že vás chtěli v tehdy tak populárních divadlech malých forem?

Ano, Semafor, Rokoko, Divadelní studio, Paravan a ještě jedno, už si nevzpomínám... Jan Schneider, který pro mě psal texty už v Pardubicích, kde jsem po poděbradských začátcích s lázeňskou kapelou zpívala v kabaretu, mi radil Rokoko. Říkal, pozor, Eva Pilarová odchází zpátky do Semaforu, tam jdi, mají tam jenom chlapy.

* LN Vaším prvním pořadem v Rokoku byl právě Schneiderův Chan & Son, v něm jste zpívala jeho verzi slavné písně Peta Seegera, kterou známe spíše z textu Jiřiny Fikejzové Řekni, kde ty kytky jsou, a už tam byl váš velký hit Loudá se půlměsíc. Vybírala jste si písničky sama?

Ze začátku mi písničky vybírali, ale já měla vedle toho tajnou dohodu s Josefem Vobrubou. Říkala jsem mu - dobře, zpívám Depeši a Nechte zvony znít, to jsou hezký hity, ale prosím, tě, Pepíčku, tohle mi nahraj - třeba Denně čekám od Burta Bacharacha, nebo Nejsi sám, kdo doufá, tu písničku, co jsem ji v duchu věnovala panu Dubčekovi, který byl tehdy myslím diplomatem v Turecku, a další. A Josef Vobruba mi to sice nahrál, ale říkával, jo, ty si zazpíváš, ale hit z toho nebude. Ale vždycky to pak hity byly.

* LN Z vlastní vůle jste tedy tíhla spíš k písním složitějším a taky jste, jak si možná pamětníci vzpomenou, zpívala s orchestrem Karla Krautgartnera jazzovější věci...

Byla to šťastná éra. Jednak nás bylo poměrně málo - teď se ta muzika rozrostla do obrovských rozměrů a kapel i zpěváků a zpěvaček je jak nastláno. To tehdy nebylo, takže jsme vlastně využili jisté konjunktury, která panovala nejen u nás, vždyť to byla doba Beatles a dalších skvělých kapel a muzikantů. Padaly hranice, hudba je v podstatě neznala. A já jsem odkojená Rádiem Luxemburk, takže jsem v tom pokračovala a co se mi líbilo, to jsme za nějaký paušál mohli převzít, třeba zrovna Hej, Jude... Československá republika něco zaplatila, oni to tehdy ani nestíhali, teď už existuje autorský zákon a platí pochopitelně pro všechny...

* LN Šťastná doba v tomto směru to byla, ale taky jste byla telentovaná, krásná, jak zrovna klipy na DVD dokazují, klidně jste mohla působit jako modelka, a ještě jste vlastnila hlas, jaký se tu neslyšel...

Taky se mě ptali, proč jsem nedělala modelku, ale to mě opravdu ani nenapadlo. A že jsem měla takovej drsnej hlas, to byla klika. Teď mi tady v divadle zrovna jeden pan doktor varovně říkal, že mám takovej kuřáckej kašel. No mám, ale už toho asi nenechám, začala jsem kouřit v jednadvaceti, a tak nějak to přiživuju pořád na stejném plamínku. Ale ten temnej hlas jsem měla vždycky, to s kouřením nesouviselo.

* LN V šedesátých letech, ještě než vás zakázali, jste stihla natočit spoustu dobrých písní. To to šlo tak snadno?

Vlastně šlo. Například pod hlavičkou Supraphonu vycházela tak zvaná Bob série, nevím, jakým zázrakem si ji Bohuslav Ondráček, když přišel do Prahy, vymohl. Udělal ze sebe producenta, byl jako hudební skladatel velice respektovaný, a točil s námi tu svou sérii, vycházel v ní i Walda Matuška a Karel Štědrý. Co jsme zpívali na jevišti, nebo o čem jsme věděli, že bude v premiéře, to jsme zároveň natočili ve studiu a už to bylo na singlech. Vlastně to byl západní styl P. R., jaký jsme tady do té doby a vlastně ani potom neměli. A přiznávám, že my ani nevěděli, co máme, a taky jsme zdaleka netušili, co nastane s normalizací.

* LN Konec šedesátých let a konec volnosti se na DVD Příběh připomíná například písní Tajga blues Karla Svobody a Ivo Fischera.

A taky je tam Rezavej svět, to jsem zpívala v září 1968, Ivo Fischer mi napsal krásný text a Zdeněk Petr muziku. Ten klip ovšem odvysílali jenom jednou a víc jsem ho neviděla. Byl to takovej burcující šansonek, těším se, že se na něj znova, po tolika letech vlastně poprvé, podívám.

* LN Kdy jste zpívala Tajga blues?

V Lucerně, ještě v roce 1970, při premiéře pořadu Music box No. 2. To už začala normalizace, museli jsme absolvovat nějakou přehrávku, a z té komise se mě někdo ptal, co si pod tou písní představuju. Já říkám, že zpívám prostě ten text -máte ho v ruce. Ale byla to ve skutečnosti píseň věnovaná těm sedmi statečným, kteří v srpnu 1968 na Rudém náměstí protestovali proti okupaci Československa. Patnáct minut tam vydrželi, jedna dáma, jak jsme se později dozvěděli, tam dokonce přišla s miminem a kočárkem.

* LN Z té doby je ještě Náhrdelník melancholie a recitál Proudy lásku odnesou, na tu dobu výlučné klipy točil tehdy režisér Jan Němec, a ty naštěstí existují. Ale svoje první elpíčko Songy a balady jste stihla natočit a vydat jen tak tak - teprve v únoru roku 1969.

Tehdy jste musela mít hodně singlů, abyste si zasloužila LP. Ale některé ty klipy, o kterých mluvíte, šly rovnou do konzervy. Honza Němec je předvedl - byly dělané na zakázku, v koprodukci se západoněmeckou televizí Bavaria, natáčely se na eastmanu, to byl supermateriál, který se tady ještě nepoužíval, takže si pamatuju, že s tím strašně moc nadělali. Na té předváděčce jsem nebyla, ale Němec mi řekl, že tam rovnou na místě rozstříhali písničku Ne a taky Všechny bolesti utiší láska, protože v ní trochu hráli taky Václav Havel a Pepa Vyletěl. Zbylých šest nebo sedm nechali být, ale zašili to celé do nějaké konzervy a vůbec to neopustilo zdi televize. Pochopitelně klipy nedošly ani do Německa.

* LN Takže píseň Ne zůstala jen ve zvukové podobě?

Zvukově je zachovaná na desce Songy a balady, jen ten obraz ne. Točila jsem ji na petřínské věži, zpívá se v ní o tom, jak tuny olova dopadají na lidi, takovej svižnej protest song Oty Petřiny a Zdeňka Rytíře.

* LN A pak byl všemu konec?

V podstatě ano. Od ledna roku sedmdesát už jsem měla zákaz, ale nějak jsem ještě v březnu dotočila s Jaromírem Vaštou pořad Král manéže - asi, že to taky bylo pro německou televizi, tam se to ještě vysílalo, a že to byl pořad o zvířatech. Točili jsme ho v zimovišti cirkusů v Horních Počernicích, Helena, Vašek a já. Pamatuju si, jak jsem tři neděle na břiše vláčela lva.

* LN Neměla jste v té době smlouvu s německým vydavatelstvím Polydor?

Měla. Podepsala jsem ji v létě v osmašedesátém. Smůla byla, že jsme s Karlem Gottem měli stejného producenta, on si mě vybral, a když jsem tam jela dělat demo snímky, vypadalo všechno jako sluncem zalitý. Ale když potom přišel ten zákaz, šel se někam zeptat, asi na Pragokoncert, a oni mu řekli, pane, buďte rád, že máte Gotta a o tu Kubišovou se moc nestarejte. Takže mi poslali tisíc marek odstupné, já si za to koupila televizi a lepila jsem u ní sáčky.

* LNOtom, že byste byla emigrovala, jste neuvažovala?

První, co udělali, bylo, že mi sebrali pas. Já bych ale byla rozhodně neodjela, měla jsem tu maminku a babičku, bratr Honza byl venku, tak jsem si říkala ne, ne, já zůstanu.

* LNA všechno zlé pro něco dobré? I ta léta „hlasového klidu“, jak svůj nucený odchod ze scény hezky jemně nazýváte?

Jistěže si těch devatenáct a půl roku nebudu pochvalovat. To bych se dotkla lidí s podobným údělem a vypadala bych jako cynik. Ale ověřila jsem si, že ačkoliv jsem mistr sešupů, aspoň už vím, že to zvládám. Mám to v životě vždycky chvíli dolů, chvíli vzhůru, chvíli dolů a pak zase vzhůru, v podstatě mě už nic nemůže překvapit. A hlavně, dočkala jsem se dítěte, chtěla jsem mít sice tři, ale chvála bohu za tu mou Kačenku.

* LN Je to už víc než čtyřicet let, co jste poprvé stanula na jevišti. Po všech těch letech lidi na vás pořád nadšeně chodí, poslouchají vás, máte všude vyprodáno. Neváhala jste, když už bylo možné se po listopadu vrátit do showbyznysu? Doby šedesátých let už byly přece dávno pryč?

Když jsem v jednadvaceti přišla do divadla, bylo to něco úplně jiného. Člověk si za mlada vlastně z ničeho nic nedělá, buď to jde, nebo nejde, žádná tragédie. Ale po té pauze, v devadesátém roce, jsem opravdu trochu váhala a hodně tápala. Pro jistotu jsem si nechala ve Výstavbě sídlišť dva roky neplacenou dovolenou, protože jsem opravdu nevěděla, jestli se mi návrat podaří. Pak jsem na radu právníka podepsala, asi celkem zbrkle, souhlas, že mi zaplatí tu nikdy nevyplacenou smlouvu, kterou v Supraphonu dali v roce '69 do klidu.

* LN Co to bylo za smlouvu?

Nebylo nás moc, kdo tehdy měli exkluzivní smlouvu se Supraphonem. A tam kromě jiného stálo, že když ne vlastní vinou nesplním určitý počet nahraných singlů, že mi zaplatí osm tisíc. No tak si to spočítejte, za devatenáct let - dali mi asi 300 tisíc, koupila jsem si auto, televizi, věž, prostě, co jsem neměla a potřebovala - a pak jsem si řekla, když jsem to podepsala, tak já jsem znova zpěvačka. A vzala jsem si tu neplacenou dovolenou na dva roky a začala sondovat, jak to tady vlastně s hudební scénou vypadá.

* LN Nebylo to ale jenom zpívání, s čím jste v té své „druhé kariéře“ začínala...

Ale už jsme s Jirkou Šebánkem začali připravovat televizní pořady o zvířatech Chcete mě?, vysílají se už od roku 1992, taky jsem začala moderovat adventní koncerty, Luboš Andršt mi dal dohromady kapelu - byla velmi dobrá, jezdili jsme kluby a větší pracoviště, ale pak jsem zjistila, že zatímco já zpívala jeden večer za tři tisíce, tak Helena už zpívala za třicet. Tak jsem si řekla, že za těchhle podmínek u toho Pragokoncertu nebudu, nebyli jsme nikde, já to sama ani organizovat neuměla.

* LN Zažili jste ale také comeback s Golden Kids...

S tím nápadem přišla Helena, tak jsme ho opravdu v Lucerně udělali. Já váhala, bylo to hodně práce, říkala jsem si, kvůli jedné Lucerně..., ale podařilo se. A ještě předtím mi Zdeněk Rytíř zorganizoval v 90. roce ten velkokoncert v Lucerně. Ten se mi jenom zdál, já vůbec nevěděla, jestli ty texty udržím v hlavě a dodneška jsem to myslím tak docela nestrávila.

* LN Zdálo by se, že všechno šlo jako po drátku. Ale nebylo to tak?

Nebylo snadné se orientovat, před leckým mě varovali, že si zadal s režimem, a já všude kolem viděla takový malý mafiánky, někdo sliboval a pak neplatil a tak dále. Naštěstí jsem našla své tři pianisty a skladatele Petra Maláska, Pavla Větrovce a Karla Štolbu, s nimi dělám vlastně všechno, mám díky Milanu Heinovi dobré zázemí v Divadle Ungelt, kde běží tři recitály, úspěch byl s minimuzikálem Lloyd Webbera Líp se loučí v neděli, máme hodně nabídek koncertovat v zajímavých místech a prostředích, dělám si svoje zvířátka...

* LN Není už čas začít psát vzpomínkovou knihu?

Myslela jsem si, že na podzim se do toho pustím, že se budu víc věnovat psaní, oživování své paměti. Chtěla bych zaznamenat, jak to všechno vidím já... Ale začaly zase padat nabídky na koncerty, tak jsem to opět odsunula. A někdy na březen možná připravíme další recitál, doufám, že snad i s kapelou. Protože zpívat jen s piánem je daleko namáhavější, než když máte za sebou pár muzikantů, to je jako bejt nahatej v trní.

* LN Máte představu, co to bude?

To, co bych si ráda sama ještě zazpívala, věci, ke kterým mám nějaký osobnější vztah... Nejen ty, písničky, které na mně lidi pořád chtějí. Ale naštěstí mě nic nehoní, a taky - já jsem v tomhle dost váhavej střelec, na kariéru tedy rozhodně pilná nejsem. Opravdu se nikam nedrápu.

***

Příběh Marty K.

První DVD respektované zpěvačky, které vydává ve své videoedici Supraphon, obsahuje klipy pořízené od šedesátých let minulého století po současnost. Kdysi písně s Martou Kubišovou natáčeli renomovaní režiséři - Jaromír Vašta, František Látal, Stanislav Strnad, Eva Sadková i Jan Němec, v leckterém ohledu, především svou filmovou formou, byly tehdejší nahrávky průkopnické. Kromě největších hitů, které popularitu Martě Kubišové „podržely“ více než čtyřicet let, uvádí DVD Příběh i záznamy jejích recitálů Náhrdelník melancholie (1968), Proudy lásku odnesou (1969) a Stalo se na podzim (1993).

Autor:

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.