Monty Pythona zná každý. Ale který z nich je který? A tak Eric Idle na turné musí často čelit dotazům: „Zastavujeme se na oběd v Kamloopsu ve velmi solidní řecko-italské restauraci, kde se mě číšnice ptá, zda nejsem John Cleese. Říkám jí, že jsem Michael Palin.“ A s pobavením také zaznamenává v novinách historku, v níž Michael Palin vypráví o tom, jak při jednom z himálajských výstupů potkal jiné horolezce: „Jeden z nich se na mě otočil a povídá: ‚Panebože, Eric Idle!‘ “
Britská komediální skupina Monty Python je jedním z refrénů Deníku chamtivýho parchanta. Eric Idle mírně skuhrá, že lidi chtějí při představení staré osvědčené kusy od Monty Pythona. Eric Idle často nostalgicky vzpomíná na své kamarády z Monty Pythona. Eric Idle je neustále lidmi poznáván a oslovován jako ten z Monty Pythona. Ericu Idleovi je zkrátka pořád nasazována maska jednoho z Monty Pythona, i když se mu to třeba nelíbí. Ale pokud ho s Monty Pythonem nikdo neobtěžuje, začne o něm hned on sám. Protože zkuste něco takového pominout...
Dolary i kalhotky Eric Idle (1943) vyjíždí na Turné chamtivýho parchanta poté, co si nechá vysvětlit, co tento rokenrolový termín znamená: „... když vyjedeš na turné poprvé, vezmeš si celou kapelu se všema bedňákama, hromadou autobusů a spoustou světel a ohňostrojů a celym tim křápem, stojí to balík a proděláš majlant. Takže když vyrazíš příště, už si to rozmyslíš a uděláš turné chamtivýho parchanta, což znamená, že jedeš jenom ty se svojí kytárou.“
Turné chamtivýho parchanta má celkem devětačtyřicet zastávek a je to pěkná fuška: autobus, hotel, šatna, scéna a tak dál... Na začátku ještě Eric Idle s ostatními účinkujícími podobu představení upravuje a vylepšuje, pak už v deníku jen zaznamenává, jak bylo publikum nadšené a kolik dolarů (a někdy i podprsenek a kalhotek) bylo vhozeno do Přídavkového kbelíku. Lidé zkrátka mají Monty Pythona stále rádi, a zvlášť nadšení jsou, když Eric předvede nějaký kousek známý ještě z časů Monty Pythona...
Kdo by si ale myslel, že Deník chamtivýho parchanta bude po nějaké době monotónním čtením, ten se mýlí. Ne nadarmo byl totiž Eric Idle jedním z té skupiny, která se jmenovala... Dalším refrénem knihy je totiž autorova nenechavost, k čemukoliv se musí vtipně vyjádřit: „Ach, Smrti, Smrti,/ to od tebe/ nebylo fér,/ že vzala sis/ Sonnyho/ a nechalas nám/ Cher.“ Často má jeho humor značně pubertální rozměr a také naráží na homosexuály, což je patrně důsledkem toho, že Eric Idle strávil dlouhá léta v britské internátní škole.
Je zde ale také humor propojený se slzami. To když třeba vzpomíná, jak se s ostatními čtyřmi rozesmáli na pohřbu Grahama Chapmana, nebo na přátelství s Georgem Harrisonem. To, že Beatles nebyli žádní suchaři, je známo, Harrison se však ukázal být členovi Monty Pythona velmi zdatným parťákem. Poté, co jej v jeho domě násilník přepadl a pobodal nožem, Ericu Idleovi do telefonu řekl: „Proč se takováhle věc nestane Rolling Stones?“
Refrénem knihy pak také je autorovo pochvalování si druhého manželství – ženy a dcery. Pokud z některých řádků o probíhajícím turné můžeme vycítit mírnou nejistotu a zároveň neustávající snaživost, pak v tomto případě to po čase začíná vypadat tak, že Eric Idle o své rodinné idyle potřebuje přesvědčit hlavně sám sebe. Možná i proto ve dvou třetinách deníku vyrukuje naopak s „rebelským“ provoláním s názvem Úvaha o stavu manželském od často mrzutého muže.
Odlišný tón do deníku pak vnáší příběh rodičů. O otci, letci RAF, který po nešťastné nehodě na cestě domů zahynul, a matce, která poté na dlouho poslala svého syna do internátu. Je to až příliš důrazné potvrzení pověstného britského citového chladu.
Deník chamtivýho parchanta není žádná vysoká literatura, nicméně je to kniha, jejíž čtení je nejen příjemné, ale i poučné. Ostatně, jak jinak, když autor je takový sympaťák. Nejprve si myslí, že je dokonce z Monty Pythona nejsympatičtější, pak ale sebekriticky dochází k poněkud střízlivějšímu závěru: „... soudím, že jsem šestý nejsympatičtější ze staré pythonské skupiny. Ostatně, co je na tom tak úžasného, být sympatický?“
***
HODNOCENÍ LN ***** Eric Idle: Deník chamtivýho parchanta
Přeložil Jiří Plesnivý Maťa, Praha 2008, 352 stran
Často naráží na homosexuály, patrně v důsledku toho, že Eric Idle strávil dlouhá léta v britské internátní škole
