Šarmantní muž, otlučený životem a dirigentskou „školou ústrků“, dobře ovládá umění rychle si člověka získat. Je srdečný. Mluví tiše a sám si poposedá blíž, aby líp slyšel. Vypadá lehce nad věcí, jak se na zen-buddhistu sluší. Brucknera jednou ve Španělsku oddirigoval pletací jehlicí, zapůjčenou od harfistky. Na pódiu si prý připadá jako Mickey Mouse. Ani ten buddhismus, zdá se, nebere tak úplně vážně. I když se už čtyřicet šest let systematicky připravuje na smrt.
* Už se vám, pane dirigente, někdy podařilo usnout na koncertu?
No... (směje se) myslíte jako posluchač?
* Nepředpokládám, že byste usnul s taktovkou v ruce.
Já to klidně řeknu. Já na koncerty málo chodím především proto, že tam okamžitě usnu. A mám z toho strašné trauma, protože si říkám: Ježišmarjá, všichni to vidí, tamhleto je ten dirigent Pešek a on SPÍ. Ale to se mi stane po několika minutách, já se prostě soustředím – a okamžitě usnu. Takže když někdo usne na mém koncertě, ze srdce mu to přeju.
* Pamatujete si ještě, jaké to bylo, když jste poprvé stál před symfonickým orchestrem a slyšel jeho zvuk?
Na to žádný dirigent nezapomene. Ale k tomu okamžiku jsem se dopracovával postupně, napřed jsem měl svoje komorní ansámbly. Poprvé jsem před velkým orchestrem FOK stál při absolventském koncertu, to mi bylo třiadvacet. A to je velice silný zážitek. Taky proto, že se najednou dostanete do profesionálního prostředí, kde vám rozhodně nikdo nemíní fandit. Ti lidé jsou tam prostě za peníze a čekají, co z vás vypadne.
* Takže orchestr si dirigenta testuje?
Orchestr ví během deseti minut, co je dirigent zač.
* A když je nejistý, vychutná si ho?
Ano, to se stává, je velké nebezpečí, především u mladšího dirigenta, že mu orchestr nastraží léčku a bude zkoušet, jestli to pozná. Někdo třeba schválně udělá chybu – a teď se čeká, jestli bude dirigent reagovat. To jsou pro nezkušeného člověka docela nehezké chvilky. Ale mluvíme o dirigentských začátcích. A taky o jiné době. Dneska každý hráč kouká, aby se uspořil čas, čili na takové hrátky už vlastně ani není kdy.
* Je pravda, že jsou některé orchestry příjemné a jiné nepříjemné?
Ano. To je pravda, aniž bych jmenoval. Ale musím říct, že jeden z těch nepříjemných je naše Česká filharmonie. Je to zvláštní. Já jsem s Českou filharmonií přicházel do styku několik desetiletí, mění se to, přicházejí noví lidé, někteří přebírají ty staré nedobré psychologické návyky a jiní zase ne.
* A co je na těch nepříjemných orchestrech nepříjemné?
Tam nedochází k nějakým slovním konfliktům, ale vy prostě vidíte, že nejsou dost tvární, dost ochotní jít vaším směrem. Není tam vůle ke spolupráci. Protože v těch několika hodinách, kdy se orchestr musí dobrat nějaké úrovně, aby to šlo na pódium, opravdu není čas na dlouhé řeči, tam se musí spolupracovat spíš intuitivně. A když vidíte, že orchestr hraje bez zájmu nebo nesleduje vaše gesta, nýbrž si to hraje po svém, jak to byli zvyklí vždycky hrát, – to jsou ty těžké okamžiky.
* Fortissimo symfonického orchestru, to je jako když startuje tryskáč. Nemůže to dirigentovi, který stojí tak blízko, poškodit sluch?
No, mnoho z nás dirigentů jsme lehce nahluchlí. Ale je docela zajímavé, že sluch pro hudbu nám zůstává. Co nám mizí, je takové to frekvenční pásmo, kde se pohybuje mluvená řeč. Takže mnohdy odpovídáme i na jiné otázky, než byly položeny. O to zajímavěji pak vypadáme, ne? (směje se)
* Dirigenti pracují často do vysokého věku. To je dirigování tak zdravé?
Dirigování se pojí s pověrou o dlouhověkosti. Kdesi jsem četl, že je to proto, že u dirigenta se spojuje psychické vypětí s fyzickou námahou. Což je prý blahodárné.
* Neříkejte mi ale, že vás po koncertu nic nebolí...
Nedávno se nás sešlo asi osm v jakési komisi dirigentské soutěže. Všechno už starší, zralí dirigenti. A do jednoho jsme si naříkali na ramena, která nás bolí. A taky na to, jak špatně spíme před koncertem, protože člověk je plný soustředění a napětí.
* Když dirigent zvedne ruce a orchestr spustí, od toho okamžiku nejde nic vrátit, zastavit. Stalo se vám při koncertu někdy něco nepředvídaného?
To víte, že ano. Stane se třeba, že sólista vypadne z paměti. Nebo že nějaké sólo v orchestru nastoupí špatně. Pro takové okamžiky doporučuju prostě dělat, jako kdyby se to nestalo. Orchestr pokračuje dál a ten člověk se za chvilku chytí. Když ale jedni hráči začnou honit druhé, garantuju vám, že se to rozveze totálně. Ale to jsou výjimečné události. Samozřejmě dirigent okamžitě ví o chybách v orchestru. Ale musí velkoryse pokračovat dál, protože jeho hlavní úkol je vést velkou linii té skladby až k zdárnému zakončení.
* Musí být dirigent povahou dominantní člověk?
Myslím, že skrytě asi ano, jinak by neobstál. Což neznamená, že je to někdo, kdo křičí, dupe a láme taktovky. Ta skrytá dominance pramení z toho, že orchestr pozná, že dirigent ví, co chce. A že to taky dovede sdělit způsobem, který co nejmíň unavuje. Co nejméně slov, co nejvíce výrazu gesta. Mlčenlivý dirigent je ideál.
* Jedenáct let jste působil jako šéfdirigent a umělecký ředitel Královského liverpoolského filharmonického orchestru. Zasahovaly vám do práce odbory?
Odbory tam mají pochopitelně své striktní regule, které rozumný dirigent ani rozumný ředitel nepřekračuje. Například že zkouška začíná v 10.30, všichni tam jsou, naladění, a končí se v jednu. Rozhodně se nepřetahuje, protože to je nevkusné. Prostě uprostřed fráze řeknete děkuji a skončíte. Druhá regule se týká nahrávání, natáčení. Nemůžete jen tak přijít a začít si je nahrávat nebo fotografovat, to se s nimi musí napřed prodebatovat. Poměrně významnou roli odbory sehrávají ve chvíli, když někdo musí odejít. Ten hráč musí nejdřív udělat přehrávku před členy odborů. Jedna věc je ale komická: Při konkurzech na nové hráče se vyplňuje dotazník, kde je i kolonka: členem odborů: ano – ne. Což mi připomínalo, jak se tady vyplňovalo, jestli je člověk členem Strany...
* A je výhoda, když je odborář?
No ne – hrozné na tom je, že když nejste členem odborů, tak to místo nemůžete dostat. Zatímco naopak u dirigenta, řiditele a všech vedoucích pracovníků se předpokládá, že v odborech nejsou. Ale pozor, vede se to neskutečně šarmantním, přátelským způsobem. Já jsem tam nezažil jediný střet. A jedenáct let je dost dlouhá doba.
* Kolik máte v hlavě partitur?
Míval jsem jich víc. Ale samozřejmě ten základní repertoár, všechny ty základní symfonie, Dvořákovy, Brahmsovy, Mou vlast a takové věci, to v hlavě nosím pořád. Dělával jsem všecky Mahlerovy symfonie zpaměti. Dneska už je mi ale líto času, protože připravit si Mahlerovu symfonii zpaměti, osmdesát minut, to vám zabere měsíce intenzivní práce. A mně už se nechce, poctivě řečeno.
* Předpokládám, že hudbu milujete. Neotravuje vás ale taky někdy?
No samozřejmě. Já například vůbec vážnou hudbu v soukromí neposlouchám, protože okamžitě začnu analyzovat, pracovat. Někdy poslouchám klavír, tam to nemám, nebo sborovou tvorbu bez orchestru. Ale jak je tam symfonický orchestr, neodpočinu si.
* Hodně nepříjemné bývá, když se člověku melodie usídlí v hlavě a nechce ven. Stává se vám to?
To jsem měl a mám. A nemůžete s tím nic dělat, musíte to prostě nechat v té hlavě vyhnít. Nejhorší je, když třeba máte několik koncertů v několika týdnech za sebou. Skončíte jeden program a už se učíte jiný, ale on vám furt nechce z hlavy ten předchozí. To je opravdu hrozné.
* Není to na psychiatra?
No tak já bych řekl, že my dirigenti jsme docela otlučení chlapíci, takže my k psychiatrům nechodíme. (směje se) Já nevím, jestli si vůbec dovedete představit, co to je, být mladý dirigent. To je hrozná škola ústrků. Opravdu strašná. Protože každý orchestr chce zkušeného dirigenta. Ale vy tu zkušenost nemůžete mít, když vás mladého nikdo nechce. Je to začarovaný kruh, ale zase vás to dokonale vyškolí. Staří dirigenti jsou hodně tvrdí chlapíci.
* Přestože se vám podařilo udělat takzvaně díru do světa, tvrdíte, že hudba nikdy nebyla celý váš život. Vnímáte to dneska jako chybu? Já to považuju za štěstí. Člověk, který něčemu propadne totálně, takže mu to vyplní celý obzor, toho sice pravděpodobně dosáhne víc. Ale život je přece tak zajímavý v tolika směrech! Já nemám žádné koníčky, ale měl jsem a mám mnoho zájmů, které pěstuju. A to se zpětně, aspoň doufám, projevilo i na způsobu, jak dělám svoje povolání.
* Vy jste od Královské liverpoolské filharmonie odešel na vrcholu. To chce hodně sebeovládání, ne?
Ne. To předpokládá určitou dávku moudrosti. A já jsem trošku pyšný na to, to je jedna z mála věcí, na které jsem pyšný, že jsem veřejně předvedl to takzvané umění odejít. Já jsem tam mohl ještě dneska dirigovat, protože naše vztahy byly ideální. Jenže hrozně jsem se bál okamžiku, kdy přijdu do zkoušky a uvidím na výrazu někoho z hráčů – oni jsou hodní a nic by mi neřekli: No jo, to už jsme přece slyšeli tolikrát... Já prostě chtěl předejít okamžiku nudy. Udělal jsem to jen proto. Ale to víte, že když jsem na pódiu předával taktovku Petru Altrichterovi, za potlesku sálu, kde všichni povstali, tak mi teskno bylo. Ale jenom chvíli. Ten pocit svobody a zbavení se odpovědnosti, která se opravdu může stát stereotypem, mi to vynahradil.
* Když jste zmínil krásy života – říká se o vás, že máte rád víno, ženy, palné zbraně a silná auta...
To všecko je pravda. Víno mě provází životem jako dobrý kamarád. A ženy mám opravdu rád. Jsou inspirací, bez které se muž neobejde. Já se na ženy i rád dívám, mám z nich prostě radost, je to blaho.
* Na dirigování se asi slečny balí dobře, ne?
Já bych řek’, že ženy u mužů hledají hlavně určitou integritu a vnitřní sílu. Dneska se tomu říká ošklivým slovem charisma, já to slovo nemám rád. Ale ta vnitřní síla je pro ženy, nevím proč, důležitější než to, jak chlap vypadá. A proto si taky myslím, že ženy jsou lepší, hlubší bytosti než muži. My jsme daleko povrchnější, jdeme u žen hlavně po té líbivosti. Co jste to ještě říkala – víno, ženy, zpěv?Moc nezpívám.
* Palné zbraně.
Ano, mám několik revolverů. Za Hitlera to nešlo, za komunistů taky ne, pokud jste nebyla v armádě. Tak jsem si okamžitě na začátku svobody, v roce 1990, koupil několik revolverů značky Smith&Wesson. Střílím rád. Ale jenom na střelnici. Já bych po zvířeti nevystřelil. Berte to prostě jako mou občasnou zábavu.
* Už jsem si říkala, jak jde střílení dohromady s vaším zájmem o buddhismus.
Já jsem asi jako každý člověk prošel během svých sedmdesáti šesti let zkoumáním všelijakých názorů na to, proč jsme tady a co to všechno znamená. A buddhismus mi vyhovuje hlavně proto, že to není náboženství, ale postoj k životu. Nesmírně tolerantní postoj, který nerozlišuje opozita. Dobro–zlo, černé–bílé, všecko bere jako součást jednoho celku. Najdou se lidé, kteří tvrdí, že je to amorální. Ale já si myslím, že to je nejblíž pravdě, protože nic na světě není jen takové, nebo jen makové, jedna věc se přelévá do druhé jako ve znaku pro taoismus. Dneska jsem už ale dospěl až do stadia, kterému se říká zen-buddhismus. Tam už člověk o věcech nefilozofuje, vůbec nic neposuzuje, ale bere život takový, jaký je. Jsem to, co jsem. Je to tak, jak to je. A teď u mě ještě na stará kolena přibyl takový pocit, že existují pásma existence, která nemůžeme našimi smysly zachytit, protože na to prostě nejsme vybaveni. Jen na okamžik se někdy stane, že se prostoupí s naší realitou. Můj syn je matematický fyzik. Nedávno jsem obdivoval, že se může na internet připojit bez drátů. A on mi řekl: „No uvědom si, že je to všude kolem nás. Akorát my to bez toho drátu nevidíme.“ To je přesně to, jak já to cítím.
* Naučil jste se meditovat?
Já nemedituju. Zkoušel jsem to, ale připadá mi to příliš umělé.
* O čem jste mluvil s dalajlamou?
Byl jsem u něj se svým synem, oba dva se tím zabýváme. On napřed nevěděl, proč tam jsme. Řekl jsem, že si přicházíme pro posílení, to je taková instituce v buddhismu, že vás guru může posílit ve vaší snaze. Tak on nás posadil ke stolku, sám si sedl proti mně a soustředil se. A mnou najednou projelo neuvěřitelné horko, celým mým organismem, na několik desítek vteřin. Nevím, jestli to byla autosugesce, nebo skutečnost, a nikdy se to nedovím. Mému synovi se to nestalo. Z toho usuzuju, že syn je starší duše, která to nepotřebovala. Potřeboval jsem to já, protože já jsem zřejmě ta mladší duše. Dalajlama pak řekl: „No a nechcete se se mnou vyfotografovat?“ – „Ne, kvůli tomu jsme nepřišli.“ A on si ještě přitiskl mé čelo na své čelo, na několik vteřin. A když jsme odcházeli, řekl: „Vždycky na vás budu vzpomínat.“ On ale vzpomíná na všechny lidi, beru to tak, že jsem jedním z nich.
* Prý se už dlouho připravujete na smrt. Jak se to dělá?
Už čtyřicet šest let. Je to možný? Prostě mi ve třiceti připadlo, že už nestojí za to si něco kupovat, pořizovat. Ale pozor, tomu jsem se už tisíckrát zpronevěřil, ještě jsem postavil dva domy, vybudoval byt, koupil si několik aut od té doby. Ale ten pocit ve mně stejně zůstal – že mi vlastně nic nepatří, že mám všechno jen vypůjčené. Ta příprava spočívala v tom, že jsem hledal cestu. A v zen-buddhismu jsem ji našel.
* Věříte v reinkarnaci?
Tím se nezabývám. Já bych řek’, že snad ani ten dalajlama na reinkarnaci stoprocentně nevěří. Stejně jako pochybuju, že papež věří v Boha. Pokud jsou to myslící lidi, musejí mít pochybnosti.
* Co vám tedy pomáhá připravovat se na smrt?
Teď se mi asi všichni budou smát, protože si myslí, že nemůže být větší manifestace ega, než je dirigentské povolání. Ta cesta znamená rozptylovat svoje já, svoje ego. Až k nule, pokud to jde. A musím říct, že se mi to docela daří. Jsem na cestě. A když mě třeba někdo urazí, už to mnou prostoupí.
* Jste vegetarián?
Já jsem odmalička neměl rád maso. Pak jsem se ho musel naučit jíst, protože v 50. letech bych si musel dávat pořád knedlík s vejcem. Tak jsem maso jedl, ale nemám ho prostě rád v puse, nerad se do té svaloviny zakusuju. Když je maso umleté, když nepřipomíná nějaké tělo, klidně ho ale sním.
* Zabijete komára?
No snažím se ho nezabíjet. Ale když mě sere, tak ho zabiju. (směje se)
* Jak snášíte stárnutí?
No tak... pokud mě nic nebolí, tak je docela fajn. Mnoho věcí vidíte daleko zajímavěji, v souvislostech. A pak taky, mně nikdo nebude nic nalhávat o tom, co bylo za války, to jsem zažil. Nebo jak to bylo za komunismu. Já to vím. A když někdo řekne, že byl pomýlený a psal básně na Stalina, tak vím, že byl pěknej parchant. Protože mně bylo patnáct a věděl jsem, o co jde.
* Je pravda, že máte hvězdárnu?
Ano, vystavěl jsem takovou věž v jižních Čechách, v Kožlí. Mám tam hezký dalekohled, s vnoučaty se díváme na hvězdy. Ale jsme jen romantičtí hvězdáři. Nehledáme nové planetky, spíš se jen tak díváme a dělá nám to dobře na duši. Já si o vesmíru i rád čtu, zajímá mě kosmologie, nauka o vesmíru.
* Má vesmír něco společného s muzikou?
Ano. Teď například je moderní teorie strun, která říká, že elementární částice jsou pouze různými stupni vibrace minuciózních strun. Tudíž se dá říct, že veškerá hmota je projevem jakési vesmírné harmonie. A totéž se přece odehrává i ve strunách orchestru.
* Máte tři vnoučata. Jaký jste dědeček?
Tolerantní a řek’ bych i srandovní. Vnučka studuje informatiku na Karlově univerzitě, jeden vnuk je na fakultě humanitních studií, no a Jakoubek je ještě na gymplu. Oni mě asi neberou moc vážně. Hodně se spolu smějeme. Což je asi taky důsledek toho buddhismu, protože jak si člověk rozptýlí svoje ego, může pak komunikovat skaždým. Součástí buddhismu je totiž bódhičitta, soucit se vším živým. My všichni jsme tady přece v tak zoufalé nejistotě. Nevíme proč. A právě soucit s tou nejistotou vám dělá všechny lidi blízké. Protože i ten největší fouňa a nabob je podělanej, když je pět ráno, probudí se a neví, proč je tady. Má prostě strach.
***
OČIMA AUTORKY
„Libor Pešek? Je na ženské, pozor,“ varuje mě kolegyně, když se chystám na rozhovor. V mém věku? Ostatně se ukázalo, že maestro přišel na interview s půvabným okatým doprovodem, jistě ještě ne třicetiletým. Vanilka z Dobře placené procházky. A jak seděl blízko, lehoučce byl v pravé poledne cítit vínem. Možná i v něm rozptyluje svoje ego. Nerad se zakusuju do svaloviny. Když je maso umleté, sním ho.
LiBor PešeK
Narodil se v Praze. Chtěl být pilotem, ale v pubertě šel patnáctkrát na film Rhapsody in Blue o Gershwinovi a to rozhodlo, že bude dirigentem. Na gymnáziu založil jazzový orchestr. Absolvoval dirigování na AMU. Založil několik komorních orchestrů, působil u symfonického orchestru v Teplicích, v Nizozemsku, stál v čele komorního orchestru v Pardubicích, spolupracoval s Českou filharmonií, byl šéfdirigentem Slovenské filharmonie. Od roku 1985 byl šéfdirigentem Královského liverpoolského filharmonického orchestru, kde působil jedenáct let. Od té doby je na volné noze, spolupracuje s řadou amerických a evropských orchestrů, je šéfdirigentem Čes. národního symfonického orchestru. Britská královna ho v roce 1996 dekorovala Řádem britského impéria, rok poté byl Václavem Havlem vyznamenán medailí Za zásluhy 1. stupně.
