21. července 2018 6:24 Lidovky.cz > Relax > Design

Jsem typ šťastného umělce, tvůrčí deprese k práci nepotřebuju, říká sochař Oliva

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Sochař Ondřej Oliva v ateliéru | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sochař Ondřej Oliva v ateliéru | foto: Milan Zámečník

Sochař Ondřej Oliva je syn mezinárodně uznávaného výtvarníka Otmara Olivy známého svými sakrálními realizacemi. „Často myslím na to, že vlastně dělám věci, které člověk de facto k životu nepotřebuje, ale ono to tak naštěstí není. Pořád máme potřebu se obklopovat hezkými věcmi a zvyšovat si životní úroveň,“ podotýká Oliva ke své práci. Mají čeští sochaři šanci na uplatnění? Jaké je být sochařem na plný úvazek? A jaké „monstrum“ nechá vyrůst v rámci plánované výstavy Instant life? 

Lidovky.cz: Váš otec je známý akademický sochař Otmar Oliva. Odrazoval vás od tohoto povolání?
Nejsem si vědom, že by mě odrazoval, spíš naopak, podporoval mě. Když jsem měl dělat přijímací zkoušky na SUPŠ (Střední a Vyšší odborná uměleckoprůmyslová škola), učil mě a mého spolužáka u sebe v ateliéru modelovat hlavu v rámci přípravy na talentovky. Vždycky po dvou hodinách modelování nás přišel zkontrolovat. Zatímco kamarádovi práci jen lehce zkorigoval a pochválil ho, mně to kompletně přemodeloval, až se mi chtělo brečet. Dnes jsem za jeho tehdejší tvrdý přístup vděčný. Mám ještě dvě sestry a tři bratry, jsem druhý nejstarší, a řekl bych, že spíš já jsem všechny ostatní sourozence od tohoto povolání „úspěšně“ odradil.

Lidovky.cz: Jakou nejcennější radu vám, co se umění týče, dal?
Táta má ateliér přes dvůr. Když jsme byli děti a vstávali v půl sedmé ráno do školy, od snídaně jsem přes okno viděl, že už svítí a pracuje. Neviděl jsem celou postavu, ale malým okýnkem jsem viděl jeho ruce a vosk, který se tátovým úsilím měnil v umělecké dílo. Co si pamatuju, byl v ateliéru skoro pořád. Stále jsem ho viděl pracovat a pozoroval jsem, jakou vynakládá energii, aby všechny ty věci vznikly. Fakt, s jakou svědomitostí k tvorbě přistupuje, mi předal mnohem víc, než kdyby cokoliv říkal. Na spoustu věcí si stejně musí člověk přijít sám. Zároveň je otázka, zda bych ho v období svých dvaceti let vůbec poslouchal.

Detail sochy URBANTREE
Sochař Ondřej Oliva při práci

Lidovky.cz: Vnímám sochařství jako velmi těžké povolání. Vyžaduje velkou zručnost a všestrannost, protože sochaři pracují s mnoha různými materiály, umělecká díla se navíc tvoří několik měsíců. Jaké tři nejdůležitější vlastnosti by dle vás sochař měl mít?
Nejdůležitější vlastnost, kterou by podle mě sochař měl mít, je pracovitost. Pokud člověk sochařině nevěnuje čas a energii, je na dílech poznat, že to nemyslí vážně a lidi si toho všimnou. Léto představuje pro sochaře nejpřívětivější období na práci. Brzy svítá, dobře se vstává, a tak jsem každý den už od šesti v ateliéru, kde strávím klidně dvanáct až patnáct hodin. Výdrž je další významnou vlastností, zrovna u sochařství se totiž jedná o běh na dlouho trať. Poslední je pro mě sebereflexe a pokora. Vím, že bych měl říct i talent, ale ten je nám dán a když ho nebudeme sami vlastní snahou rozvíjet a pracovat na něm, bude nám beztak k ničemu.

Lidovky.cz: Vnímáte, že je v České republice (ne)snadné být sochařem na plný úvazek?
Já mám štěstí, že nejsem ten typ umělce, který trpí nějakými tvůrčími depresemi a utápí se v problémech. Mě práce v ateliéru nesmírně baví a jsem v podstatě nejšťastnější, když tam můžu být. Ale vždy po nějaké době potřebuji mezi lidi. Ostatní utíkají z davu do samoty, já jednou za čas utíkám ze samoty do společnosti. Každý občas řeší existenční problémy a často myslím na to, že vlastně dělám věci, které člověk de facto k životu nepotřebuje, ale ono to tak naštěstí není. Pořád máme potřebu se obklopovat hezkými věcmi a zvyšovat si životní úroveň.

Lidovky.cz: Jaké šance na uplatnění mají mladí sochaři v České republice, kteří dokončí vysokou školu?
Záleží na jejich šikovnosti a umanutosti. Velké množství čerstvých absolventů sochařských oborů jde dělat takzvané pomocné restaurátorské práce či kamenické práce, další část potom dělá dekorace u filmu a komerční zakázky. Já jsem chtěl vytvářet vlastní věci, připadalo mi to jako přirozené, ačkoli nejrizikovější pokračovaní po škole.

Socha URBANTREE

Lidovky.cz: Vaši diplomovou práci GOURMET zakoupila do své sbírky Národní galerie. Pro laiky – čím je podle vás práce jedinečná?
Téma mé diplomové práce byla Gastronomie a estetika v jídle. Největší inspirací pro vznik objektů vycházejících z tohoto prostředí byly pro mne pobyty USA, kde jsem po tři léta pracoval v kuchyni jako kuchař v jedné z luxusních restaurací na pláži v Severní Karolíně. Vařili jsme hlavně seafood a mě bavily struktury, charaktery, množství, barvy a vůně potravin, které byly všude kolem mě. Nakonec vzniklo pět objektů, například bronzové jablko ZAKÁZANÉ OVOCE tvořené z košíků od muffinů a odkazující k aktuálnosti pokušení. Model pro objekt AGGRESIVE STANCE, ale také diptych GURMET, asi sto padesát centimetrů velké tácy instalované na zdi jako obrazy, na nichž byly umístěny pokrmy, šneci a neonově osvětlené krevety. Jelínkova nadace pak tyto dva objekty pro Národní galerii zakoupila.

Lidovky.cz: S jakými materiály pracujete aktuálně nejraději?
Snažím se věci finálně dotahovat v materiálech, které jsou stálé a neměnné. Nepřipadalo by mi správné, kdyby si někdo ode mě koupil sochu, která by se za pár let rozpadla. Do každé práce vkládám spoustu času a energie, a tak chci, aby vydržela co nejdéle, minimálně déle než já. Proto v současnosti sochy odlévám do bronzu či do hliníku, který mě začal hodně zajímat. Ve slévárně, se kterou spolupracuji, se nám podařilo posunout technologii do takové míry, že výsledkem je čtyřmetrový objekt z hliníku, o němž tam rádi mluví jako o největším odlitku na světě realizovaném metodou přesného lití.

Lidovky.cz: Existuje nějaký materiál, se kterým jste ještě nepracoval, ale rád byste to zkusil?
Jednu dobu jsem řešil variantu sochy Zakázané Ovoce v čirém skle. Už jsem měl dokonce i několik návrhů na postup realizace. Lákala mě představa dokonalé, v podstatě neviditelné sochy, která se objeví jen z určitého úhlu pohledu. Nakonec jsem se k tomu nedostal, což je možná dobře, sklo je příliš křehké a pro práci s ním je třeba hodně trpělivosti. A přestože mám trpělivosti dost, tohle bych asi nemusel zvládnout.

Lidovky.cz: Co se snažíte svými díly lidem předat?
Snažím se vytvářet vizuálně zajímavé objekty, které jsou svým tvarem a obsahem čitelné i pro běžného diváka. To je také důvod, proč hlavní část témat vychází z věcí běžného života kolem nás, a každý si je tak může jednoduše vsadit do vlastních zkušeností a měřítek. Říká se, že pro posouzení uměleckého díla jsou nejdůležitější první dvě vteřiny. Buď se vám líbí a jdete se podívat blíž, nebo bez zájmu pokračujete dál. Snažím se překonat tyto první dvě vteřiny a diváka přilákat.

Lidovky.cz: Společně s malířem Tomášem Tichým chystáte na podzim tohoto roku výstavu Instant life, co v jejím průběhu návštěvníci uvidí a čím jste se s Tomášem inspirovali?
Ano, výstava bude v Galerii Kotelna v Říčanech u Prahy. Vystavovali jsme tam spolu již před třemi lety a teď to bude jakýsi návrat. Chceme prezentovat svou tvorbu za poslední dobu. Prostor galerie je úžasný, velkorysý a dovoluje citlivě umístit obrazy i sochy. S Tomášem máme v tvorbě společná témata, která se v našich pracích prolínají. Především prostor, v němž žijeme, organická hmota, příroda a její ovlivňování společnosti. Nechceme kritizovat, snažíme se spíše vyvolávat otázky. Dominantou výstavy bude zřejmě několikametrový objekt TREE IN THE BOX, který nechám v galerii „vyrůst“. Diváci uvidí také komorní instalaci NUTS inspirovanou přírodninami, které jsem objevil při pobytu na Srí Lance.

Lidovky.cz: Přiblížíte nám proces tvorby výstavy krok za krokem od nápadu, výběru materiálů až do samotné finalizace?
Jedná se o kontinuální proces, kdy na sebe věci a události postupně navazují. Stejně je to i s tvorbou sochy. Mě osobně inspiruje okolí, v němž se právě nacházím. Miluji cestování a v podstatě z každé své cesty si dovezu něco, co mě inspiruje k další tvorbě, kterou dále rozvíjím v podobě návrhu, skici. Hledání správné proporce a ujasnění si souvislostí. Někdy tento krok trvá okamžik, někdy rok. Když je následně věc ve slévárně, většinou moc nespím, je to totiž pro sochaře nejexponovanější moment, kdy se prázdnota mění ve hmotu a během vteřiny je možné ztratit veškerou dosavadní práci. Závěrečné povrchové úpravy jsou mimořádně pocitová záležitost, s tím se vždycky trápím. Při finální instalaci výstavy je klíčové, jak jsou jednotlivé obrazy či sochy nainstalovány, jak spolu komunikují, jaké mezi nimi vznikají dialogy. Nevhodnou instalací může autor či kurátor celou výstavu zničit.

  • 0Diskuse


Alena Pecháčková

Autor

Alena Pecháčkováalena.pechackova@lidovky.czČlánky


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!